Nacházíme se v období, kdy je již nad slunce jasné, že moderní vojenská puška musí mít drážkovanou hlaveň nabíjenou zezadu. Vojenské neúspěchy ruské armády nejprve přivedlo odpovědné velení k prosazení výroby pušek se sníženým kalibrem na 6 linií a s drážkovanou hlavní. Tak se na scénu dostávají modely pušek M 1854 a M 1856. Tím se příznivě mění balistika, přesnost střelby, účinek střely na cíl a zatížení vojáka v poli. Co se však nemění, je způsob nabíjení zepředu, počet výstřelů v čase a geometrie práce vojáka při nabíjení. Je tedy zachována vojenská taktika spočívající ve vytváření víceřadých tvarů, kdy každá řada pálí samostatně, po výstřelu se posune až dozadu a zahajuje nabíjení ve stoje, další řada se tak dostane do palebného postavení a proces se opakuje. Těch řad se používalo třeba čtyři až šest. To je velký shluk vojáků a tím snadný cíl, který po celou dobu palby je vstoje a nekryje se.
V roce 1866 začal proces rekonstrukcí pušek modelů M 1854 a M 1856 na zadovky. Uplatnily se především návrhy Terri – Normana a Carlé. Ve světě tento problém je již delší dobu řešen, v Rusku pro nezájem, neznalost, malou zainteresovanost a všeobecnou pomalost vítězí řešení sice s jednotným nábojem, ale papírovým. To přináší potíže s řešením utěsnění závěru vůči nábojové komoře. Výroba byla složitá a velmi specifická na seřízení a sladění
soustavy komora – závěr. Vyžadovalo to speciální zařízení v továrnách a důsledkem byl i pomalý proces předělávání pušek. Od konce roku 1867 do února 1869 bylo ve třech státních zbrojovkách a v soukromých dílnách celkem předěláno pouze 90.000 pušek. V žádném dni tohoto intervalu nebylo předáno ze zbrojovek více než 600 kusů za den. Soukromé zbrojovky v Rusku byly v té době v Petrohradu Nobela, v Libavě Mejngardta, v Kyjevě zpočátku Vinogradova a později pak Bolmana (ten byl vlastník i vídeňské zbrojovky) a v Tiflise G. I. Standeršelda. Také ekonomická ztrátovost předělávek 6 lin. zbraní byla pro vlastníky závodů příčinou, že bez ohledu na aktivní působení Hlavní dělostřelecké správy, zjednodušování přejímky zbraní Hlavní dělostřeleckou správou a sjednocení předělávek jen na systém Carlé nešly předělávky kupředu patřičným způsobem. Tím nebyla naplněna naléhavá nutnost co nejrychlejšího znovuvyzbrojení ruské armády rychlopalnými zbraněmi.
Pro vyřešení situace bylo nezbytné použít jiné způsoby či prostředky pro předělávky. Tím mohly být například nově zřízené státní ale i soukromé dílny, anebo přejít na vzor konstrukčních úprav nevyžadující tak přesnou práci.
První prostředek bylo možno vytěžit pouze omezeně, neboť každá dílna určená k výrobě zbraní požaduje speciální mistry – zbrojíře. A takoví mistři se vychovávají léta. Zvýšení počtu dílen by pouze zvětšovalo těžkosti, ke kterým běžně dochází, když poptávka na dělníky je nesouměřitelná s jejich celkovým počtem. A to se již začalo projevovat při předělávkách podle vzoru Carlé.
Jediným praktickým prostředkem pro urychlení přezbrojení ruské armády rychlopalnými zbraněmi byl tedy výběr způsobu předělání pušek s co možná nejjednodušším složením závěru. Vhodným a nejlepším řešením bylo použít kovové náboje!
Jestliže v roce 1867, tedy v roce schválení pušky Carlé, se v Rusku nikdo neodvážil rozhodnout o používání kovových nábojů pro nedostatečnou rozpracovanost, tak potom o dva roky později znalost problematiky použití a výroby kovových nábojů značně pokročila. Drahé zkušenosti z předělávek podle vzoru Carlé si vynutily tu cestu, kterou se muselo jít pro rychlé znovuvyzbrojení ruské armády rychlopalnými zbraněmi, a sice schválit používání kovových nábojů.
Kovové náboje se dostaly do výzbroje poprvé během bratrovražedné války v Americe Sever proti Jihu. Od té doby přitáhly k sobě všeobecnou pozornost, a nehledě na evropské předsudky, se začaly rychle rozšiřovat i v evropských armádách. Při tom lze zaznamenat určitou analogii v obavách, když se zaváděly perkusní zápalky. Skutečně, lovci již používali perkusní zápalky a způsob iniciace střelby se uznával za dokonalý, přesto se armády domnívaly, že s pazourky to půjde lépe. Byly prostě obavy u vojenského velení, že při nedodání jedné komponenty pro výrobu zápalek armádě ve správném čase ve správném místě, tak ta se stává neozbrojenou. Při zavádění jednotného náboje bylo upozorňováno i na nebezpečí roztržení měděného kalíšku zápalky, a zranění střelce střepinami. Urychlování palby mělo odpůrce i z druhé strany mince, a sice že voják vystřílí rychle všechny své náboje.
Při zavádění výroby kovových nábojů zněly vzájemně podobné námitky ze všech stran: obtížnost jejich precizní výroby, nesplnitelná rozměrová shoda s nábojovou komorou a naprostá nemožnost výroby kovových nábojů přímo v armádě. Tyto námitky zaujímaly první místo v celé řadě námitek. Kovové náboje by nezískaly ještě dlouho nárok na „občanství“, pokud by nebyly dobré zkušenosti z amerického konfliktu a nebyla zde nutnost rychlého přezbrojení rychlopalnými zbraněmi s jednoduchým závěrem nábojové komory.
Prosazené kovové náboje byly nejlepším řešením, zejména v jejich odolnosti před atmosférickými účinky při zachování balistických vlastností a jednoduchém řešení závěru zbraní. Papírové náboje byly slepou uličkou ve složitém procesu vývoje a od počátku roku 1869 se s nimi v Rusku dále nepočítalo.
Prvními typy nábojů schválených ve světě pro vojenské zbraně byly americké náboje s okrajovým zápalem Martini a také anglické Boxer.
Nábojům s okrajovým zápalem je připisována výhoda v tom, že při selhání se náboj může v nábojové komoře pootočit kolem osy natolik, aby opakovaný úder přišel do jiné části aktivního okraje náboje. Náboje s okrajovým zápalem mají však ten závažný nedostatek, že výbušná slož pro iniciaci náboje je umístěna v nejslabší části kovové nábojnice. Nakonec i díky způsobu výroby a konstrukci okraje nábojnic docházelo k trhání nábojnic a i k utržení celého dna.
Proto dostaly přednost náboje se středovým zápalem. Důležité byly zápalky nábojů, způsob výroby a celkové sestavení. Začátkem roku 1869 toho již bylo známo mnoho a tak bylo v Rusku rozhodnuto upustit od neúspěšné přestavby pušek podle návrhu Carlé a dále jít cestou užívání kovových nábojů. Očekávané výhody jsou především v kompaktnosti nábojů, jejich stabilitě při transportech a užití, schopnosti utěsnit závěr nábojové komory a tím zlevnit a zrychlit přestavbu pušek a v neposlední řadě je v nich potenciál pro další rozvoj v oboru, např. další snížení průměru střely, plošší balistická dráha a podobně. Plukovník A. P. Gorlov s kapitánem K. I. Ginnisem již v USA připravují malokaliberní zbraň 4,2 lin. s kovovými náboji ve spolupráci s H. Berdanem, ale v samotném Rusku žádné takové řešení ještě přijato není!
Potřebnou iniciativu pro přechod na kovové náboje vzalo na sebe Jeho Imperátorské Veličenstvo, Panovník Dědic, Carevič Alexandr Alexandrovič. Přijal aktivní účast na reorganizaci armády a vzal si k srdci společný neúspěch rekonstrukce pušek podle návrhů Terri-Normana a Carlé. Jeho Výsost se rozhodla na svůj účet a osobní riziko přepracovat ve zbrojním závodě N. I. Putilova 10.000 kusů 6 lin. pušek podle návrhu poručíka N. M. Baranova s kovovými náboji. Návrh poručíka Baranova vycházel z belgického systému Albini s některými drobnými změnami a úpravami, ale v podstatě se jednalo o výrobní licenci.
Téměř současně, 23. 1. 1869, plukovník 1. hulánského pluku baron Theodor von Gan (Hahn) předložil ministru války písemnou zprávu, ve které poukazoval na systém rakouského zbrojního mistra Krnky. Byly zdůrazněny značné přednosti vůči všem ostatním puškovým systémům pro střelbu kovovými náboji, zejména jednoduchost a v důsledku toho i nízká cena přestavby a s tím spojená rychlost přestavby. A také vhodnost přijetí pro přestavbu 6 lin. pušky M 1856.
Na začátku února 1869 požádal D. A. Miljutin Hlavní dělostřeleckou správu o nový a přesný popis stavu přepracování pušek na zadovky. Byl ve své žádosti veden informacemi barona Gana a rychlým postupem prací ve zbrojovce Putilova.
Zprávu dostal a jejím důsledkem je písemná zpráva ministra války ze dne 11. února 1869 Jeho Veličenstvu Imperátorovi:
„Veličenstvo Imperátore,
na základě mé vyčerpávající zprávy o skutečném stavu prací na přepracování pušek v rychlopalné jehlové, současně s pracemi na druhém systému (belgickém) pod bezprostředním vedením Jeho Imperátorského Veličenstva Panovníka Dědice Careviče Alexandra Alexandroviče, ráčíte uznat za potřebné okamžitě projednat a vyřešit otázku, zda-li není potřeba všechny síly a prostředky, nyní využitelné na výrobu jehlovek, obrátit na předělání a výrobu pušek v kterémkoliv z nejvíce zjednodušených systémů s kovovým nábojem? V případě kladné odpovědi, budete se ptát na jakých principech a s jakými důvody je možno zajistit přechod k novému systému s ohledem na hlavní cíl – co nejrychlejší rekonstrukce naší armády? Pro rozřešení těchto otázek Vaše Vysokoblahorodí, je předběžně domluveno sestavení speciální komise, převážně z techniků, odborníků na výrobu a dalších specialistů pro zodpovězení všech dotazů. Komisi možno svolat okamžitě pod vedením G. L. Rezviho a komise musí být navržena k projednání následujících otázek:
1) Který ze stávajících jednoduchých systémů rychlopalných pušek s kovovými náboji pro předělání našich 6 lin. pušek může být uplatněn v nejkratším termínu, tj., který systém je nejjednodušší na výrobu, který požaduje méně času pro přípravu závodů k nové výrobě a méně speciálně vycvičených mistrů? Přitom pozornost komise bude soustředěna na porovnání převážně dvou systémů: belgického (Albini nebo Baranov) a vídeňského (mistři Krnka nebo Hohenbruck).
2) Jaké prostředky jsou zapotřebí na přípravu závodů a dílen pro nové práce? Kolik je zapotřebí času k zahájení hromadné výroby nové zbraně?
3) Jak naložit s již rozpracovanými částmi jehlových pušek? Dodělávat rozpracované pušky a kolik bude takových pušek v každém závodě?
4) Jak ohodnotit ztráty zmařením a nepoužitím rozpracovaných dílů k jehlovým puškám? Jak rozvázat smlouvy se zahraničními dodavateli na dané zakázky?
5) Kolik bude stát přestavba pušky na nový systém a kolik výroba nové pušky? Přitom je třeba samostatně vyčlenit náklady investiční (jednorázové) a náklady samotné výroby.
6) V jakém termínu může být vše připraveno a kolik pušek může být vyrobeno?
V případě vzniku pochybností ohledně stanovených otázek, musí se bez prodlení vyžádat pokyny od polního maršála. Když však komise předloží svůj protokol, tak ohledně dalšího směru řešení bude vyžádána direktiva Vašeho Vysokoblahorodí.
Zároveň se Hlavní dělostřelecké správě ukládá přijmout s příslušnými činiteli rozhodné kroky k rozvoji dílen pro výrobu kovových nábojů a k jejich vybavení i v jiných lokalitách, mimo St. Petěrburg.“
Ve shodě s uvedenou rezolucí ministra války pod vedením G. L. Rezviho byla vytvořena mimořádná komise, ve které přijali účast: R. L. Standěršeld (ředitel tulské zbrojovky), G. M. Kartaševskij (stálý člen Dělostřelecké komise), plukovník Čagin (vedoucí 4. oddělení Hlavní dělostřelecké správy), plukovník Lilienfeld (ředitel sestrorecké zbrojovky), D. S. Frolov (nájemce a ředitel iževské zbrojovky), Veljaminov-Zernov, Petruševskij, baron Gan, podplukovník Zarubin, kapitán Ginnis, štábní kapitán Patcevič, poručík Baranov, majitelé soukromých zbrojovek Putilov, Strukgof, Mejngardt, Rennenfeldt, Nobel, Bolman a Vinogradov.
Jednateli komise byli jmenováni pánové G. M. Kartaševskij a plukovník Čagin.
Komise porovnala čtyři následující vzorky mezi sebou, a sice Albini, Tersena, poručíka Baranova a zbrojního mistra Krnky, který se od ostatních více lišil jednoduchostí uzavíracího mechanismu. Protože komise zjistila, že systém Albini a Tersen nemají žádné výhody pro zhotovování proti systémům poručíka Baranova a Krnky, rozhodla podrobně prozkoumat pouze poslední dva systémy.
Vedoucí státních zbrojovek i soukromí podnikatelé v oboru shodně prohlašovali, že na předělávky podle Krnky spotřebují mnohem méně času než na předělávku podle Baranova. Komisi shodně upozornili na:
1) Zvláštní jednoduchost mechanismu Krnka ve srovnání se systémy jinými
2) Správný a nenáročný tvar mechanismu Krnka, který lze pohodlně vyrobit a upravit na stávajících strojích
3) Možnost kovat v zápustce pouzdro závěru v téměř konečných rozměrech bez nutnosti složitých dokončovacích operací
4) Snazší a lehčí přizpůsobení původního kohoutu k novému úderníku než u Baranova.
Představitelé závodů navíc předložili možné počty předělávek podle zadání buď Baranov a nebo Krnka pro období od začátku dubna 1869 do 1. 3. 1870:
| Zbrojovka v | pro systém Krnka (v tisících kusech) |
pro systém Baranova (v tisících kusech) |
| Tule | 64 | 30 |
| Iževsku | 90 | 55 |
| Sestrorecku | 80 | 45 |
| Libavě | 70 | 30 |
| Kyjevě | 75 | 55 |
| St. Petěrburgu u Nobela | 90 | 50 |
| Celkem | 469 tisíc kusů | 265 tisíc kusů |
Z tabulky je patrné, že v době od dubna 1869 do března 1870 by mohlo být předěláno 469 000 kusů pušek podle Krnky, ale podle Baranova o 43 % méně! Cena na předělání pušky podle Krnky byla stanovena na 6 rublů za kus, předělávka podle Baranova byla o 25 % vyšší! Později se ukázalo, že stanovení ceny je sice nutné, ale jako obvykle cena nebyla dodržena! To známe i z mnohých jiných aktivit.
Takovým způsobem komise pracovala a pečlivě zvážila otázky technické a obchodní. Výsledkem bylo upřednostnění systému Krnka! Avšak zůstala ještě zkouška uvedených prototypů střelbou a podle těchto výsledků se případně mohly upravit závěry komise. Proto 1. 3. 1869 Jeho Veličenstvo Imperátor Car Alexandr II. Nikolajevič založil novou komisi pod vedením Imperátorského Veličenstva Velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče s následujícími členy:
Jeho Imperátorské Veličenstvo Panovník Dědic Carevič Alexandr Alexandrovič, Jeho Výsost Hlavní inspektor střeleckých batalionů vévoda Georg Maklenburgskij, Polní maršál G. A. Barancov, generálporučík Rezvi, Generálporučík Bistrom, Generál-adjutant Drenteln, Generálmajor Kartaševskij, Generálmajor Furugelm, Generálmajor hrabě Šuvalov a Generálmajor Notbek.
Tajemníky komise byl jmenován plukovník Čagin a kapitán Ginnis.
Komise dostala za úkol řešení následujících otázek:
1) Vyzkoušet střelbu z pušek obou systémů a porovnat jejich bojové vlastnosti
2) Po porovnání výsledků technických a bojových definitivně rozhodnout o přijatém typu pro předělání 6 lin. pušek
3) Projednat a domluvit s jednotlivými státními zbrojovkami a privátními kontrahenty objemy prací, podmínky pro provedení prací, termíny přebírání pušek a ceny
4) Navrhnout a zajistit opatření pro výrobu kovových nábojů v množství odpovídajícím počtu předělávaných pušek.
Této komisi bylo zároveň povoleno zřizovat zvláštní zkušební komise pro střelecké zkoušky. O rychlé práci komise svědčí i skutečnost, že již 3. 3. 1869 bylo přistoupeno ke střeleckým zkouškám a že 10. 3. 1869 byl podepsán zápis o výsledku tohoto testu. Zápis podepsali pánové (bez hodností a titulů) Kartaševskij, Notbek, Vejntraube, Cvetinskij, Gan, Arpsgofen, Davydov, Seržpinskij, Ginnis, Savickij, Kornilovič, Narbut, Baranov, Dražkovskij, Lepdenius, Berch a jednatel por. Litvinov.
Náboj k puškám Krnka byl schválen v systému Berdan podle návrhu poručíka Baranova. Střílelo se současně ze čtyř pušek – dvě dodány v úpravě Krnka a dvě v úpravě Baranov, ráže byly 6 lin. a 6,2 lin. Tyto kalibry byly zvoleny jako normální a druhý jako maximální tolerance jaká se mohla vyskytnout při předělávání pušek stažených ze služby.
Níže uvedená tabulka ukazuje dosažené výsledky střeleckých zkoušek na přesnost. Celkem bylo vystřeleno ze všech vzdáleností z pušek obou systémů asi 2000 nábojů. Mimo toto množství se spotřebovaly náboje i pro jiné zkoušky. Po střelbě na přesnost se přešlo ke zkoušce mechanismů na pevnost. Ta byla provedena tak, že se do nábojové komory vložil standardní náboj a před ním do hlavně se umístily buď jedna, nebo dvě střely. Všechny pušky této zkoušce odolaly, žádný z dílů na puškách se nezlomil ani jinak nezničil a po ukončení zkoušky všechny mechanismy působily normálně.
Další zkouška na pevnost závěrů byla provedena pro případ roztržení nábojnice při výstřelu v nábojové komoře, tedy přímý účinek tlaku spalných plynů na pouzdro závěru a závěr. Z každé pušky bylo provedeno 50 výstřelů, přičemž 25 ks nábojnic bylo propilováno na jedné straně podél a 25 ks bylo propilováno příčně u hlavy nábojnice s ponechanými spojovacími sloupky o šířce 1 až 1,5 lin.
Střední rádius kružnice v centimetrech, obsahující nadpoloviční počet střel
|
Vzdálenost v krocích |
Ráže 6,0 lin
|
Ráže 6,2 lin
|
||
|
Puška Krnka |
Puška Baranov |
Puška Krnka
|
Puška Baranov |
|
|
200 |
16,5
|
21,50
|
12,25
|
20,50
|
|
400 |
34,75
|
36,50
|
33,25
|
44,25
|
|
600 |
80,75
|
78,25
|
55,00
|
63,00
|
|
800 |
130,20
|
95,00
|
101,70
|
90,60
|
Srovnávací tabulka přesnosti střelby
Střílelo se z pušek upnutých ve stojanu. Působení zkoušky na pušky Krnka bylo zanedbatelné, pouze při podélně narušených nábojích extrakce nábojnice vyžadovala opakovaný silnější úder závěrem. Po té byly zkoušeny náboje narušené napříč. Ukázalo se, že spalné plyny unikají z nábojové komory mezi předním okrajem závěru a pouzdrem závěru nahoru a částečně do strany. Stejná zkouška byla provedena s puškami Baranov. Přitom se zjistilo, že znečištění prachovými plyny má mnohem větší vliv na snížení spolehlivosti mechanismu Baranov. Po 50 zkušebních výstřelech s propilovanými náboji se nedal kohout natáhnout rukou, bylo třeba vyvinout velké úsilí pro otevření a uzavření závěru, vytahovač vůbec již svoji funkci neplnil a bylo pro vytažení nábojnic proto použito šroubováku.
Další zkouškou byla střelba ze zrezivělých pušek. Proto byly všechny čtyři pušky zanechány přes noc venku a nečištěny. Druhý den se z nich začalo střílet. Puška Krnka působila docela normálním dojmem. Puška Baranov při prvním nabíjení vyžadovala značné úsilí pro natažení kohoutu a stisk spouště. Aby bylo dosaženo vyššího účinku rzi, všechny čtyři kusy pušek polili slabým roztokem kyseliny sírové. Ze silně zrezivělých mechanismů bylo následně provedeno 25 výstřelů. Puška Krnka opět působila dostatečným dojmem!
Další zkouška byla provedena při znečištění mechanismů pískem. Pušky byly namazány a obsypány pískem a následně vydány pro zkušební střelbu. Bylo zjištěno, že pro přípravu ke střelbě puškou Krnka je potřeba 5 sekund, načež bylo možno střílet bez omezení. Takovýto pokus se opakoval s oběma kusy Krnka třikrát a pokaždé se stejným výsledkem. Stejná zkouška s puškami Baranov ukázala časy přípravy pro střelbu od 10 do 70 sekund.
Dalším pokračováním zkoušek byla zkouška na rychlost střelby. Tady byly obě pušky rovnocenné s asi 9 výstřely za minutu. Souběžně se zkouškami prováděnými na Vlčím poli byly provedeny zkoušky u obou zbraní ve školním pěchotním batalionu a to z každé pušky výstřelem 10 000 ran. V tom hůře dopadla puška Baranova, u které se po několika stech výstřelech lámal úderník. Teprve při třetí výměně byla použita vhodná ocel a mohlo se ve zkoušce pokračovat podle plánu. U pušky Krnka se dvakrát zlomil zápalník.
Na Volkově poli byl rovněž proveden test pevnosti pažby obou typů pušek. Nejprve tloukli krkem pažby do volně visícího trámu a po té do obkladu stěny ve sklepě! To, že všechno prasklo, mě nepřekvapuje. U pušky Baranov to bylo podél až ke koncovému šroubu. U pušky Krnka to bylo také tak, navíc prasklo lůžko a mimo to i pažba napříč poblíž pouzdra závěru. No prostě na třísky. Ukázalo to však na zeslabení pažby pušky Krnka v části, kde prochází zámkový šroub.
Byl rovněž proveden pokus, zda úderník v důsledku silné koroze anebo jiných mechanických příčin může zůstat nepohnutě ve vytažené poloze a tím způsobit nechtěný výstřel. U pušky Baranov se opravdu potvrdilo, že to je možné! U mechanismu Krnka to možné není a k nechtěnému výstřelu nikdy při zkouškách nedošlo.
Výše popsané zkoušky ukázaly na některé, i když někdy nepatrné, přednosti systému Krnka. Komise proto rozhodla a doporučila pro předělání ruských 6 lin. pušek řešení českého puškaře Mistra Sylvestra Krnky!
Nedůslednosti provází lidstvo od nepaměti, a v Rusku to má i svá specifika. Takže komise sice vybrala Krnku, ale připustila i výrobu podle Baranova. Nerozumím ale tomu argumentu, že hlavním cílem je předělat rychle větší
množství zbraní?! Něco chápu, například to, že Baranov byl členem komise. No aspoň komise nařídila používat jednotný náboj .60 Krnka (zápalka Berdan, podíl na konstrukci náboje má i Baranov) i pro pušky Baranov.
Byla přijata opatření k zabezpečení výroby kovových nábojů. Rozšiřovaly se stálé závody pro výrobu nábojů, ale i dočasné, pro rychlé pokrytí potřeby přezbrojení ruské armády. Komise došla ke správnému závěru, že pro účelné řízení procesu musí být všechny části v jednom rezortu – výroba zbraní, výroba nábojů a další související materiál. Ten rezort musí dostat mimořádné pravomoci s cílem odstraňovat překážky, zejména mohou-li býti dodržena obvyklá administrativní pořadí. Mezi opatřeními je i podpora státních i soukromých zbrojovek v žádostech o vyznamenání za zvláštní snaživost u pracujících i u mistrů, jak pro Rusy, tak i pro cizince, v podobě medailí, občanství, vyznamenáním i odměnou v hotovosti.
Komise všechny své závěry představila Imperátorovi a systém Krnka dostal od Jeho Veličenstva Imperátora cara Alexandra II. Nikolajeviče schválení pro armádu dne 18. března 1869. O dva dny později, 20. 3. 1869 bylo nařízeno Komisi pod vedením Velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče zrušit, a zároveň založit:
1) Při vojenské radě Hlavní organizační komisi pro znovuvyzbrojení armády
2) Při Hlavní dělostřelecké správě pod vedením stálého člena Dělostřelecké komise G. L. Rezviho výkonnou komisi pro znovuvyzbrojení armády, a při ní ještě zvláštní zkušební komisi.
Musíme konstatovat, že si pánové v Rusku v tomto případě skutečně pospíšili!
Kromě standardní pušky Krnka 1869 schválilo Jeho Imperátorské Vysokoblahorodí i Krnkovu dragounskou pušku dne 8. 8. 1869. Dragounské pušky Krnka vznikly předěláním perkusních pušek Terri-Normana.
Vraťme se k oněm prvním 10.000 kusů pušek předělaných za osobní peníze Panovníka Dědice, Careviče Alexandra Alexandroviče v dílnách pana Putilova podle návrhu poručíka Baranova. Z carského příkazu byly předány ke zkouškám v 1. pluku Gardové pěchotní divize a opět byla sestavena komise pro projednání předpisů a zkušebního řádu pod vedením Polního maršála Barancova a dalších velitelů pluků Gardové pěší divize. Komise došla k závěru, že je nedostatečné množství nábojů pro tuto zbraň, náboje Fusnot pro pušku Baranova, a že proto musí býti zbraně umístěny pouze na jednom místě. Byl vybrán 1. Gardový Semenovský pluk.
Dne 29. května 1869 se ministr námořnictví G. A. Krabbe obrátil na Polního maršála Barancova se žádostí o vyzbrojení námořního rezortu několika tisíci rychlopalných pušek pro námořní posádky. Ve své žádosti zdůraznil potřebu s ohledem na 3 tichomořské lodě vyplouvající na dlouhodobou plavbu a na jednu loď operující ve Středozemním moři. Chtěl mít takové pušky s kovovými náboji, které byly schválené pro ruskou armádu jako celek, a dále požadoval všechna nezbytná příslušenství. Od ministra války se mu dostalo té odpovědi, že v této době nemá ani jednu schválenou pušku typu Krnka a ani Berdana. A kdyby přeci jen nějakou měl, tak stejně vyzbrojí střelecké bataliony. Nakonec sám Imperátor ráčil rozhodnout o předání pušek námořnímu rezortu zhotovených u pana Putilova podle poručíka Baranova s náboji Fusnot Tedy ty, které měl dostat 1. Gardový Semenovský pluk. To vše se nakonec stalo ke dni 17. října 1869 a bylo předáno námořnictvu celkem 9872 pušek včetně příslušenství jako pouzdra, bajonety, šroubováky, vytěráky, pažby, formy na lití střel a lisy na vytlačování nábojnic. To vše se vydalo na moře a o puškách Baranov jsem nic dalšího nesehnal. Krnkova konkurence tedy šla plavat a vše další bude jen o pušce Krnka 1869!
Předělávka celkem 512.000 ks původních zbraní podle vzoru Krnka 1869 byla naplánována na období do září 1870. Smlouvy na úpravy zbraní, případně i na výrobu nábojů, byly podepsány s řadou továren. Některé továrny kromě předělávek vyrábějí i zbraně Krnka 1869 nové! Tak například v roce 1869 a 1870 zbrojovky v Tule, Sestrorecku a v Iževsku vyrobily 120.000 ks nových pušek M 1856 s úpravou Krnka 1869. Náklady přestavby na pušky Krnka 1869, původně plánované na 6 rublů, byly podstatně překročeny. Konkrétně ve zbrojovce Tula dosáhly náklady na jeden kus přestavby 10,93 rublů, v Sestrorecku 7,96 rublů a v Iževsku 8,69 rublů. Soukromé zbrojovky na tom nebyly lépe, vždyť ve zbrojovce Nobel v Petrohradě byly náklady dokonce 11,44 rublů!
Přezbrojování ruské armády puškou Krnka 1869 začalo v roce 1870. Ruští vojáci tak získali poměrně levnou palnou zbraň pěchoty a kavalerie, i když velmi morálně zastaralou. Nevýhody ve srovnání s jinými puškami armád té doby v Evropě spočívaly ve velké ráži .60 (15,24 mm), vysoké hmotnosti zbraně i střeliva a rychlosti palby 9 až 10 ran za minutu. Rychlost palby západoevropských vojenských pušek v té době dosahovala až 20 ran za minutu! Bez ohledu na charakteristiku a srovnání puška Krnka 1869 bojovala proti Turkům v rusko – turecké válce 1877 až 1878. Po této válce byly předány pušky nově obnovované bulharské armádě. Další pušky Krnka 1869, uvolněné přezbrojením puškou Berdan 2, byly předány záložním jednotkám ruské armády. Tak se dostaly pušky Krnka 1869 do srbsko – bulharské války v roce 1885 a i do balkánských válek v letech 1912 a 1913. Některých bojů 1. světové války se rovněž, a asi naposled, účastnily.
Použitá literatura:
- Bedřich Engels: Historie rýhované pušky, Londýn, 1861
- V. G. Fjodorov: Výzbroj ruské armády v 19. století, Hlavní dělostřelecká správa Ruska, St. Peterburg, 1911