I když systém Mistra Sylvestra Krnky byl odsouhlasen a přijat 18. března 1869, tak pro zkušební komisi zůstávalo stále hodně práce. Jednalo se o řešení detailů pušky Krnka 1869, jejího příslušenství, ale především o vypracování vyhovujícího náboje.
Řešitelé zpočátku předpokládali, že přechod od malorážního náboje, v té době již zcela zpracovaného náboje 4,2 lin Berdan, k 6 lin. puškám bude na základě změn rozměrů. A to ještě ne všech, ale pouze délky náboje a jeho průměru a průměru okraje. Ale později bylo zjištěno, že je třeba udělat více rozměrových úprav a podstatných změn. Po rozsáhlých zkouškách byly vyrobeny pro pušku Krnka 1869 v ráži 6 lin. (.60; 15,24 mm, 15,24×40) dva typy nábojů. Naprosto si podobné vnějšími rozměry, ale úplně se lišící svým provedením. První provedení náleželo do kategorie amerických nábojů s nábojnicí taženou v celku. Druhé provedení do kategorie anglických nábojů s nábojnicí složenou, svinutou z mosazného plechu. Druhé provedení náboje mělo označení Gan-Krnka, podle dvou jeho konstruktérů.
Nejpodstatnější změny v náboji ráže .60 Krnka oproti náboji Berdan ráže .42:
- V počátku masové výroby nábojnic ráže .60 Krnka podle vzoru .42 Berdan často docházelo k roztrhnutí krčku nábojnice. Pro odstranění této závady byly zesíleny stěny nábojnice. A skutečně, počet roztržených krčků významně klesl. Na místo toho však docházelo k průrazu spalných plynů závěrem zbraně, neboť silnější stěna nábojnice se neroztáhla tak, aby dobře utěsnila nábojovou komoru. Tato skutečnost donutila řešitele zařadit další technologický krok, a sice snížit tloušťku stěny na původní hodnotu a následně materiál žíhat. Tím se na krčku nábojnice získal měkký a poddajný kov. Taková vlastnost kovu nebyla výhodná pro okraj nábojnice, který se deformoval. Byl tedy přijat zvláštní výstupek na dně nábojnice v podobě mezikruží. Malorážní náboje tlakům lépe odolávají a tak nemívají často zpevňující výstupky na dně nábojnic.
- Vnější formou se náboj ráže .60 krnka výrazně liší od malorážního tím, že má přísně kuželový tvar bez záchytných hran a podobně. Nábojnice malorážová má často lahvový tvar. To způsobuje ve výrobě řadu potíží. Proto musí být vždy předem jasně argumentován důvod takového řešení. V případě Berdan se jednalo o zvýšení objemu nábojnice pro střelný prach. Nábojnice pro ráži .60 Krnka takové opatření nepotřebuje, její vnitřní objem je více než dostatečný. Náklon stěn, kuželovitost nábojnice, pro snazší vyjmutí z nábojové komory, není pro výrobu nic složitého. Nábojnice ráže .60 Krnka lze snadno vyrábět, přičemž výhodou je i krátká stěna nábojnice.
- Původně podle vzoru malorážních nábojů se i do .60 Krnka nábojů umísťovaly mazací vložky. Záhy se ukázalo, že se mazací vložky často přilepují ke střelám, letí spolu a tím i ovlivňují přesnou dráhu střely. Nejdříve se chtělo od mazacích vložek odstoupit, ale s ohledem na funkci v malorážních nábojích, kdy vložka kromě mazání drážek také utěsňuje spalné plyny mezi stěnou náboje a vývrtem hlavně, bylo uznáno, že nějakou vložku mezi střelný prach a střelu je vhodné dát. Zkoušely se kroužky z filce nasáklé sádlem. Zkraje se zdálo být vše v pořádku, ale pak se stejně projevilo lepení filcových kroužků na dno střely. A zase střely létaly, jak chtěly. Zkoušely se další způsoby, například sádlo nahradil parafin, filcový kroužek byl doplněn papírovými nad i pod filc – nic však neuspokojilo. Přistoupilo se ke zkoušení nábojů ráže .60 Krnka bez mazací vložky či jiné zátky. Zkoušky byly obsáhlé, dlouhé, ale především úspěšné!
- Střela do nábojnice ráže .60 Krnka se lisuje bez papírového límečku, což je odchylka od malorážového náboje ráže .42. Papírový límeček u malorážových střel slouží k ochraně drážek hlavně před nánosy olova. Ty způsobuje u malorážových hlavní především to, že počet drážek v hlavni je vyšší, především pak počet jejich otáček v hlavni je vysoký (více než 20 otáček podél celé hlavně) a dále, že střela má válcový tvar bez drážek pro mazání. Drážky v hlavních ráže .60 Krnka jsou mnohem jemnější a na povrchu střel se nacházely dost hluboké drážky s dostatečným množstvím vosku pro mazání. To stačí, aby se hlaveň při každém výstřelu dobře mazala a čistila.
- Střela k novým nábojům ráže .60 Krnka byla původně projektována kapitánem Ginnisem. Střela měla válcový tvar s drážkami, její dno bylo ploché. V přední části střely byl vyhloubený, ničím nezaplněný, otvor překrytý mosaznou zátkou. Střelecké výsledky byly špatné a tak se hledala jiná varianta. Nakonec ke zkouškám byly připraveny čtyři varianty střel, a sice výše popsaná od kapitána Ginnise, dále od plukovníka Veltiščeva pro jehlovky a dvě obyčejné válcové střely s vyhloubením v zadní části střely bez výplně a zakrytí. Tyto dvě střely se odlišovaly pouze průměrem, první měla vnější průměr.62 a druhá .63. Po zkouškách bylo konstatováno, že absolutní výhody byly se střelou .63 a tak bylo rozhodnuto o jejím přijetí. Rovněž se přihlédlo k obdobným zkouškám v Anglii, které ukázaly, že předělávaná zbraň nikdy už nemá stejnou přesnost jako původní předem nabíjená. Bylo proto upuštěno od domáhání se původních přesností a omezil se požadavek na přesnost střelby na 800 kroků. Později se požadavek změnil na 1 200 kroků, protože vybraná střela dávala velmi dobré výsledky.
Podle všech výše uvedených postupů, změn a zásad byl přijat náboj ráže .60 Krnka v systému Berdan. Byl rovněž akceptován náboj Gan-Krnka, který měl nábojnici zhotovenou svinutím z mosazného plechu. Okraj nábojnice se spojoval s tělem nábojnice pomocí papírové zátky, později se zkoušelo i olovo. Z důvodu pevnosti dna a sjednocení zápalky typu Berdan byla do svinuté nábojnice vkládána vnitřní miska. Ta nahradila předchozí postupy spojování a ty se tak staly bezpředmětné.
