Sylvestr Krnka

V roce 1928 ředitel Vojenského archivu a musea RČS pan Dr. Václav M. Škorpil připravil druhý článek o Sylvestru Krnkovi do Zpráv, tiskoviny, které jím řízená instituce pravidelně informovala o své práci a dosažených výsledcích. Tentokrát se zaměřil na pušku z roku 1854 a na „rychlostřelku“ z let 1855 až 1856. Byly to práce Sylvestra Krnky, puškaře a zbrojíře Clam-Gallasova 10. hulánského pluku R-U armády. Tyto pušky s typickým Krnkovským záklopkovým závěrem vlevo nahoru vzbudila pozornost jak v okolí konstruktéra, tak i v odborných kruzích. Na těchto vývojových krocích Sylvestr Krnka prokázal své vlastnosti konstruktéra a vynálezce. Totiž že nezahořkl z neúspěchu své zadovky 1849, ale soustředil se na odstranění těch nedostatků, které zabránily průniku jeho konstrukce do služby v R-U armádě.

 Rychlostřelka z roku 1855 představuje vrchol první periody Krnkovy invenční práce. Slučuje již všechny základní prvky jeho pozdějších konstrukcí, které nejsou než zdokonalováním podrobností. Rychlostřelka má střední ráži, rýhovanou hlaveň a náboj se středním zápalem. Článek uvádí čtenáře do souvislostí, které provázely Krnkovu práci, srovnává dosažené výsledky s ostatními evropskými vynálezci a puškaři. Zvláštní pozornost je věnována i srovnávání s německým Mikulášem Dreysem.

 Kromě toho si již tehdy Sylvestr Krnka uvědomil sílu tištěného slova rozeslaného mezi mnoho čtenářů. Máme na mysli jeho publikace, které popisovaly jak „rychlostřelku“, tak i náboje pro tuto pušku. Ověřili jsme si obtížnou dostupnost článků ředitele pana Dr. Škorpila v otevřených zdrojích, stejným způsobem jsme si ověřili nedostupnost textů Sylvestra Krnky z jeho brožurek z roku 1856. Proto jsme přivítali přílohy číslo 1 a 2 článku Dr. Škorpila, které Krnkovy texty obsahují. Pro sběratele a zájemce o život a dílo největšího českého puškaře 19. století jsou uveřejněné obsahy Krnkových publikací velkou raritou. Jsme proto potěšeni, že na webových stránkách spolku Sylvestr Krnka, z.s. právě obtížně dostupné texty jsou k dispozici jako první. Studium pozůstalosti Sylvestra Krnky potvrdilo, že jím používaný jazyk v písemném styku byla výhradně němčina. Situace v té době naprosto běžná.

 Krnkovy publikace z roku 1856 jsme přeložili do češtiny. Němčina poloviny 19. století není již pro dnešní dobu běžným jazykem. Snažili jsme se proto o takový překlad, který by při zachování srozumitelnosti byl dobrým obrazem tehdejšího Krnkova vyjadřování.

 Obecně platí, že podstatnými zdroji poznání je studium historických dat, která jsou v různých podobách dnes většinou uložena v archivech či muzeích. V tomto ohledu Vojenský historický ústav Praha hraje důležitou roli, neboť nejen že je správcem Krnkovy pozůstalosti, je i organizátorem jejího prostudování a je také popularizátorem Krnkova odkazu.

Článek o Krnkově rychlostřelce by patrně nevznikl bez článku tehdejšího ředitele Vojenského archivu a Vojenského muzea RČS Dr. V. M. Škorpila. Víme, že měl v plánu postupně veřejnost seznámit se svými poznatky ze studia Krnkovy pozůstalosti, a že po článku z roku 1928 měly následovat články v dalších letech.

 Avšak v roce 1929, symbolicky k výročí vzniku republiky, došlo 28. října  ke sloučení obou institucí v jeden vědecký ústav s novým názvem „Památník osvobození“. Instituce byla umístěna v nově postaveném komplexu budov na úpatí Vítkova na pražském Žižkově. Jen část vojensko-historických muzejních sbírek zůstala v budově Invalidovny v Karlíně. V čele Památníku osvobození stál v meziválečném období generál Rudolf Medek.

Areál budov na úpatí vrchu Vítkova byl vybudován v letech 1927–1929 podle návrhu architekta Jana Zázvorky (1884–1963), bývalého čs. legionáře v Rusku. Na vrcholu Vítkova současně probíhala výstavba Pantheonu národního osvobození, před nímž měla stát jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova od sochaře Bohumila Kafky. Pantheon měl být slavnostně otevřen 28. října 1938, vzhledem k politické situaci k tomu již nedošlo. Definitivně byl dokončen a otevřen v roce 1950.

Tím se na dlouhou dobu přerušil informační tok o životě a díle Sylvestra Krnky od držitele těch nejdůležitějších a nejpřesnějších informací v podobě Krnkovy pozůstalosti. Ovšem v poslední době VHÚ Praha vydal dvě velmi zajímavé a obsažné práce, a sice:

1) Ruský úspěch Silvestra Krnky, Skramoušský, Jan, Článek v časopisePublikováno v Historie a vojenství, Praha: Vojenský historický ústav 0018-2583  Roč. 61 (2012), č. 1, s. 85-107 61:1 2012.

2) Mýtus jménem Krnka, Skramoušský, Jan, Monografie
Praha: Ministerstvo obrany České republiky – VHÚ Praha, 2016.

Vraťme se k rychlostřelce z roku 1855. Odborná příznivá hodnocení, prokázané výsledky, náboje s dobově pokročilou technologií jejich výroby, dobré balistické vlastnosti pušky a její dostupná zhotovitelnost nakonec stejně nepřesvědčili vojenskou komisi, která opětovně Krnkovu konstrukci odmítla pro službu v R-U armádě. Jak již víme z jiných článků na tomto webu, tak takový postoj škodil i do budoucna a byl velkým rébusem i pro carskou komisi v Petrohradě, neboť si tam neuměli představit důvody R-U armády vedoucí k odmítnutí zbraně modelu 1869. Dr. Škorpil sice odborníky R-U armády nezatracuje z hlediska jejich koncepčního a pokrokového vidění výzbroje vojáka a taktiky boje, ale v Petrohradě je bezesporu v této disciplíně předběhli o několik koňských délek.

Ať práce Sylvestra Krnky a její dopady jsou hodnoceny květnatě a sebevědomě, ať také i ve smyslu panslovanství a osvobozenectví v novinách a časopisech druhé poloviny 19. století, nebo střízlivěji v článcích ředitele pana Dr. V. Škorpila, či s hrdostí v komiksu šedesátých let minulého století, anebo  chladnou historickou analýzou v soudobých publikacích, tak konstatujeme jednoznačně, že jména těch, kteří prohlásili, že „ručnice zařízená k nabíjení zadem se z mnohých a velmi důležitých příčin pro potřebu vojenskou — n e hodí”, dneska vůbec nikdo nezná. Zatímco Sylvestra Krnku a jeho úspěšné dílo zná mnoho lidí již 150 let a jeho odkaz bude dále žít!

 

Dr. Václav M. Škorpil

Rychlostřelka Sylvestra Krnky z r. 1855-6.

Ve všeobecné historii vojenské znamenají léta padesátá a šedesátá pás, který je mezníkem dvou epoch vývojově sice spojených, ale v základních rysech se od sebe podstatně lišících. V naznačeném období přechodu mizejí z evropských armád poslední zbytky a stopy tradic osmnáctého věku. Vo­jenství, zejména válečnictví, nastupuje novou cestu svého vývoje, kterou mu ukázala armáda Velké revoluce francouzské a kterou mu pevně vytyčil vojenský genius Napoleonův. Armády přestávají býti sbory naverbovaných žoldnéřů, nebo násilně do vojenského kabátu nastrčených nevolnických synků. Všeobecná branná povinnost, třebaže ne ještě všude naprostá, přibližuje vojsko masám lidovým. Důstojnické sbory se otevírají nyní i příslušníkům vrstev středních. Není již nezbytně nutno míti šlechtický titul, aby nadaná a otevřená hlava došla tu uznání. Liberální duch, který od Velké revoluce rostl a mohutněl, pronikal také do armád a vojenství vůbec. Sama nová taktika je jistým jeho výrazem. Byla-li v osmnáctém století základní formou boje linie, těsně sražená řada bojovníků naprosto nesamostatných, ovláda­ných a řízených rozkazy šlechtických důstojníků, je pro boj pěchoty nové doby charakteristickým řetěz střelců, v němž se uplatňuje bystrost, inteli­gence a rozhodování jednotlivce. Tam trpná otrocká masa — zde svobodné, samostatné individuum.

Nové zásady boje vedou pak i k novým zbraním. Ba, ony si je přímo vynucují. Rozptýlenému řetězu střelců neslouží dobře nespolehlivá puška s hladkou hlavní. Voják nové doby potřebuje zbraně přesnější, a té se mu dostává v některé z četných soustav ručnic s hlavněmi rýhovanými. Konečně pak ručnice, zařízené k nabíjení zezadu, umožní vojínu dokonale využiti terénu tím, že dají se nabíjeti v každé poloze a v každém krytu. Opakovačky jsou již jen pokračováním zadovek v linii, směřující k zvýšení rychlopalby. Podstatných proměn v taktice nepůsobí. Teprve válka světová, jejíž charak­teristickou zbraní jest kulomet a zmechanisované prostředky válečné vůbec, znamená nový mezník historického vývoje válečnictví. Leč tento nový mezník stojí již na půdě věku dvacátého. V devatenáctém století můžeme za hranici přechodu od starého k novému považovati období mezi válkou krymskou a válkou prusko-rakouskou. Tenkráte na říčce Almě, v inkermanských Thermopylách a na traktirském mostě staly se volné řetězy zuávů a turcosů francouzských, ozbrojených karabinami s hlavní rýhovanou, vzorem, který byl rychle napodoben. A na bojištích českých, deset let později, dokázala svou vojenskou cenu první zadovka pěchoty, která se rozhovořila na půdě starého světa, aby přesvědčila současníky o tom, jak nenávratně zmizely v historii taktické zásady Bedřicha II. a jeho vyznavačů.

Do této doby přechodu od starých forem k novým váže se těžiště činnosti českého vynálezce a konstruktéra zbraní palných, Sylvestra Krnky.

V první části své studie pokusil jsem se seznámiti čtenáře s počátky Krnkova života a práce a s jeho prvou konstrukcí zadovky z roku 1849/50. V době, kdy konány byly na rozkaz vrchního armádního velitelství zkoušky s puškou Krnkovou, nebyla doba ještě zcela zralá, aby pochopila, jaká plodná idea a jaké vývojové možnosti jsou v tomto modelu skryty. Puška byla, jak víme, rozhodnutím vrchního armádního velitelství zamítnuta, a tím záležitost vyřízena. Důvodem zamítnutí byly některé vady zbraně, jako poměrně malá balistická výkonnost, nedostatečné utěsnění závěru a chou­lostivá patrona. Tedy vesměs nedostatky nikoli zásadní, které by nebylo možno poměrně snadno odstraniti. Srovnáme-li s první puškou Krnkovou ručnici, kterou Mikuláš Dreyse předložil roku 1829 osobně ve Výmaru ko­runnímu princi, pozdějšímu králi pruskému Bedřichovi Vilémovi IV., je rozdíl mezi nimi nápadný. U Krnky zadovka. U Dreysa ještě předovka, u níž se celá novota týkala jen způsobu zapalování náboje a jejíž balistické výkony — jak soudím ze srovnání konstrukcí — musily ještě méně vyhovovati, než vý­kony prvého modelu Krnkova. A přec, jaký rozdíl v osudech obou vynálezců a jejich vynálezů. Rakouská vojenská správa, prohlásivši Krnkovu pušku za nevyhovující, se víc nezajímala ani o zbraň, ani o konstruktéra. V Prusku si Bedřich Vilém byl sice vědom toho, že Dreysova ručnice ve své formě z roku 1829 není schopna vojenské služby, přece však rozpoznal, že její vady nejsou neodstranitelné a že v ní ukrytá idea jest schopna dalšího rozvinutí a dal popud k utvoření zvláštní vojenské odborné komise, která spolupracovala s vynálezcem celých jedenáct let, až konečně zrozen byl model z roku 1841, dlouho chráněný jako státní tajemství, až do doby, kdy v rukou moderně vycvičeného vojáka překvapil z čista jasna celou Evropu. 1)

Doba, kdy došlo v Praze ke zkouškám Krnkovy ručnice, znamená zá­roveň v životě našeho vynálezce počátek několika let těžkého existenčního zápasu. V roce 1849 došlo k rozpuštění národních gard. Krnka, tehdy měst­ský puškař ve Volyni, pozbyl tím hlavního kádru svého zákaznictva, a když počátkem roku 1850 ztroskotala jeho naděje v přijetí zadovky pro rakous­kou armádu, viděl, že malá Volyň ho neuživí. Rozloučil se tedy s městečkem, které mu dalo své měšťanství, a putoval do Prahy, aby tam hledal práci a pokusil se uplatniti svůj vynález jako zbraň loveckou. Je pravděpodobno, že tenkráte Krnka pracoval také v proslulém závodě Antonína Čeňka Le­bedy. Krnkův první životopisec Brandejs sice nikde neuvádí jména zaměst­navatelů Krnkových z této doby (1850—54), ale Krnka se sám za žáka Lebedova hrdě prohlásil a v celém jeho životě není jiné doby, kdy byl by býval mohl býti u Lebedy zaměstnán, než právě období tohoto jeho pobytu v Praze. V Praze, podobně jako dříve ve Vídni, měl Krnka dostatek příle­žitosti, aby sledoval zblízka zbrojně technické pokroky a vynálezy. Tato pozorování a praktické studium nezůstalo bez vlivu na jeho neustále čilého a živého vynalézavého ducha. Ač se mu ve vlasti nedostalo ani takové pod­pory, ba ani stínu toho porozumění, jako šťastnějšímu Dreysovi v Prusku, přece i po svém nezdaru v roce 1850 nesložil ruce do klína. Přemýšlel, učil se a studoval neustále, jak by svůj první model zdokonalil a zlepšil tak, aby vyhověl všem vojenským požadavkům.

V roce 1854 opustil Krnka Prahu, aby nastoupil místo plukovního puškaře v desátém pluku hulánů Clam-Gallasových, který ležel tenkrát po­sádkou v Brašově v Sedmihradech. Kdo dal popud k tomu, aby byl Krnka povolán do služby armádní, dnes nelze ještě zjistiti. Upozornil snad na Krnku některý z důstojníků, kteří měli příležitost poznati blíže jeho vynikajícího invenčního ducha a jeho technicky řemeslnou dovednost? Buď tomu jak buď, Krnka nové místo přijal s radostí. Zde, uprostřed armády, mohl z bez­prostřední blízkosti studovati požadavky, kladené na zbraně vojenské; zde nalezl jeho duch, po čem dlouho toužil: příležitost a možnost invenční práce. Vzácné porozumění představených podporovalo ho v novém povolání tak, že záhy po svém příchodu k pluku, ještě v roce 1854, měl Krnka hotovou pušku novou.

Krnkova ručnice z roku 1854 se konstrukcí od pušky z roku 1849/50 valně nelišila. Této jako oné základem byla armádní puška rakouská, sou­stavy Consolovy-Augustinovy. I závěr nového modelu byl v podstatě týž, jako u modelu předešlého. Malé změny v konstrukci vyvolalo užití nové pa­trony. Krnka vyměnil svou prvou nábojku z r. 1849, konstruovanou podle vzoru nábojky Robertovy, za nábojku novou, soustavy Lefaucheux, která získávala si tehdy stále vzrůstající obliby v kruzích loveckých. Užití nového druhu nábojky vedlo Krnku k některým změnám v závorníku a ve tvaru kohoutku. Svislý nárazník modelu 49. byl nyní zbytečný, a proto u nové pušky odstraněn a záklopka sestrojena masivně. Za to bylo nutno vypilovati v zádi hlavně, přiléhající k uzavřené záklopce, na horním konci uzoun­kou svislou rýhu, do níž zapadla jehla nábojky Lefaucheux. Kohoutek, který u staršího vzoru bil na nárazník, byl nyní prodloužen tak, aby dosáhl až k vyčnívající jehle nábojky. Jiných konstruktivních změn u nového modelu nebylo.

Obr. 1 Krnkova zadovka z roku 1854

 

Poněkud dnes zaráží, že i u tohoto nového vzoru užil Krnka hladké hlavně. Vždyť v té době byly pušky s hlavněmi rýhovanými obecně oceňo­vány a od let čtyřicátých pronikaly sice ještě zvolna, leč stále, do služeb vojenských. I v Rakousku se v té době pomýšlelo na jejich zavedení, nejen u myslivců, ale i v pěchotě řadové. Ovšem, je třeba zde uvážiti i to, že ruč­nice, které měl Krnka pro své pokusy k disposici, byly hladké staré perkusní pušky armády Radeckého, soustavy Consolovy-Augustinovy. Třeba vzpomenouti i toho, že bylo třeba teprve zkušeností z války krymské, aby vo­jenská cena rýhovaných ručnic byla jaksi experimentálně dokázána. Neza­pomínejme, že za války krymské, která začínala v době, kdy Krnka svůj druhý model dokončil, sami Francouzi, průkopníci taktiky harcovnické, měli rýhovanými puškami ozbrojeny pouze své sbory lehké pěchoty, mys­livce, zuavy a turcosy. Řadová pěchota francouzská měla pušky hladké ještě ve válce italské v roce 1859. Angličané táhli na Krym ozbrojeni ještě také ,,hnědou Betty“ od Waterloo, a jen část jich měla na počátku války nové pušky enfieldské. Konečně pěchota ruská, s výjimkou myslivců, kteří stříleli z pušky Bernerovy o dvou rýhách, užívala vesměs jen pušek hlad­kých velké ráže, ba že námořníci na hradbách sevastopolských stříleli do­konce ještě z pušek na kámen — pokud vůbec stříleli. Teprve po válce krymské došlo k všeobecnějšímu uznání ceny tažených pušek v poli a k po­stupnému přezbrojování, které bylo ukončeno teprve kolem roku 1860.

Krnkova nová puška z roku 1854 mohla i při hlavni hladké uspokojo­vati požadavky balistické lépe, než konstrukce z roku 1849. Již proto, že střela měla menší „vůli“’ v hlavni, a proto, že zde Krnka užil také svých no­vých špičatých střel plášťových. Hlavní vadu své starší pušky, totiž nedo­konalé utěsnění nábojové komory v části přiléhající k záklopce závěru, odstranil Krnka užitím nové nábojky podle vzoru Lefaucheuxova. Dno nábojky, zesílené kovovým páskem, rozpínané při výstřelu tlakem plynů, obstaralo žádoucí utěsnění samočinně a způsobem uspokojivým.

Obsluha nové pušky Krnkovy byla téměř táž, jako obsluha pušky o pět let starší. Po natažení kohoutku otevřena záklopka závěru. Nato vsunuta do hlavně patrona tak, aby jehla zápalníčková, vyčnívající z okraje dna, přišla do rýžky, vypilované v zadním okraji hlavně. Po uzavření záklopky bylo možno vystřeliti. Užití nové nábojky z pevnějšího papíru, která poměrně snadno byla z hlavně odstraňována za hřeb zápalníčku, zvýšilo i rychlost palby tím, že nutnost vyčištění komory nastala teprve po daleko větším počtu výstřelů než u vzoru prvního.

Novinkou Krnkovou z roku 1854 byly jeho hrotité střely plášťové a explosivní. U své prvé pušky z roku 1849 užil Krnka ještě obyčejné střely sférické, jaké byly tenkrát obvyklé v rakouské armádě. U modelu nového užil již střel hrotitých, cylindro-ogiválních, tedy takových, jakými se stří­lelo výhradně z ručnic s hlavněmi rýhovanými. Na první pohled překvapuje, že Krnka užil těchto střel, ačkoli jeho puška má hlaveň hladkou. Skoro bych soudil, že konstrukce střel vznikla nezávisle na konstrukci pušky, myšlené snad původně pro střelu sférickou, a že je i o něco mladší, třebaže Krnka sám v albu výkresů svých vynálezů a ve stručném výkladu, kterým své vý­kresy provází, obě konstrukce spojuje. Vznikly ostatně v témž roce. Leč sestrojení střel tak málo odpovídá užité hlavni hladké a je tak vhodné pro hlavně rýhované, že doufám, že se nemýlím, soudím-li, že v době, kdy Krnka své nové střely tvořil, pomýšlel již na rýhovanou hlaveň svého dalšího mo­delu z roku 1855.

Své střely z roku 1854 nazval Krnka „střely proti pancéřům“ (Der Kürassreisser), maje při tom na mysli pancíře (kyrysy) kyrysarů, kterým obyčejné kule sférické z měkkého olova příliš ublížiti nemohly. Střely se­strojil Krnka ve dvou typech. Prvním typem byla podlouhlá, hrotitá střela ocelová nebo železná, o něco užší než ráže hlavně, která v části válcové oblita byla olovem. Z olověného pláště vyčníval ocelový hrot.

 

 

Kovů různé tvrdosti bylo tu tedy užito právě opačným způsobem, než u střel moder­ních. Již olověný plášť střely ukazuje k užití hlavní rýhovaných, v nichž měkké olovo, vtlačené do spirálních rýh, mělo dáti střele vedení v hlavni.

Ať tomu jest jakkoli, tyto plášťové střely Krnkovy jsou v dějinách zbrojní techniky devatenáctého věku zjevem téměř ojedinělým. Jsou mi do­posud známy jen dvě analogie těchto střel. Jednu dělí od střel Krnkových celá tři století. Zde myslím na plášťové střely pro dvoj háky XVI. věku, o kterých se zmiňuje Leonhardt Fronsperger v prvém díle svých „Fünf Bücher über Kriegsregiment und Ordnung“. 2) Zde sférické střely byly zho­toveny z kulatého jádra železného a oblity olovem. Vážily, podle ráže zbraně, 4, 8, až 12 lotů. Způsob jejich výroby nazývá Fronsperger „litím na šrot“. Užíváno jich bylo proto, že kule tak velkých ráží se staly tak snáze přenos­nými, protože lehčími, a také levnějšími, než kdyby byly bývaly lity z čistého olova. Drážďanské museum má ve svých sbírkách takových kulí několik. Druhá analogie je s vynálezem Krnkovým skoro stejně stará. Jsou to střely, které vystavil proslulý pařížský puškař L. Fr. Devisme na světové výstavě v Paříži roku 1855. Střely patřily k nádherné komorové karabině soustavy Thouveninovy (Carabine á percussion et á tige), měly tvar podlouhlý, podobný tvaru střel Krnkových, jenže část válcová byla tu celá olověná, jak vyžadovalo již užití ocelového trnu Thouveninova. Pouze hrot těchto francouzských střel byl ocelový. Podle údajů vystavovatelových prostřelila taková střela, vypálená z oné karabiny, železnou plotnu, silnou jeden centi­metr na vzdálenost 40 kroků. 3)

Druhým typem Krnkových střel z roku 1854 jest střela explosivní, pů­sobící při dopadu na cíl jako malý granát. Tato „třaskavka“, jak ji Krnka nazývá, má tvar stejný jako střela plášťová, jen je o něco delší. Její železné jádro je duté a u dna dutiny leží zápalka. Silná jehla probíhá střelou od hrotu dutinou dolů. Vyčnívá nad hrotem střely hřibovitou hlavičkou a v dutině končí nad zápalkou. Prázdný prostor uvnitř střely vyplněn byl střelným prachem. Nárazem kule na pevný cíl vznítila jehla zápalku a střela explodovala. I když je konstrukce tato dílem Krnkovým, idea její je starší. Již v roce 1828 opatřil francouzský kapitán Delvigne, konstruktér prvé tažené vojenské pušky francouzské, některé ze svých cylindro-konických střel u hrotu zápalkou, která při nárazu vybuchovala. S podobnými střelami, vypalovanými z hradební pušky (Fusil de rempart, M. 1831), ko­nána byla ve Francii řada úspěšných pokusů. Podle Viléma von Plönnies konstruoval podobnou střelu také Mikuláš Dreyse již roku 1831 (jiná po­dobná střela Dreysova, t. zv. „preussische Gewehrgranate“ pochází z let 1858—60). V době přibližně současné s konstrukcí Krnkovou budila dosti pozornosti explosivní střela Falissova. 4)

Účelem takových střel bylo ničení muničních vozů nepřátelského dělo­střelectva. Několik dobrých střelců mělo se přiblížili k nepřátelské baterii na vzdálenost 400—500 kroků a střelbou výbušných střel působiti explose muničních vozů. Po všeobecném zavedení rýhovaných pušek v evropských armádách se pokusy o vhodné konstrukce výbušných střel množí až do roku 1868, kdy na popud Ruska došlo mezi evropskými státy k t. zv. „petro­hradské konvenci“, podle níž se státy zavázaly, že nebudou ve válce užívati výbušných střel, které by byly lehčí než 400 gramů.

Jakých výsledků dosáhl Krnka, vypaluje tyto své střely z hladké zadovky z roku 1854, nevíme. Nikde jsem o tom dosud nenašel přesnějších zpráv. Krnka sám musil dobře cítiti, že užívání podlouhlých střel není

 

v souladu s hladkou hlavní ručnice a proto již příštího roku měl hotový nový model pušky s hlavní rýhovanou, pro kterou sestrojil také novou nábojku se zapa­lováním středním, podle vzoru Lancasterova. Nový model ručnice z roku 1855 nazval Krnka ,,rychlostřelkou“.

Rychlostřelka z roku 1855 znamená závěr první periody Krnkovy invenční práce. Slučuje již všecky základní prvky pozdějších jeho konstrukcí, které nejsou než zdokonalováním podrobností. Rychlostřelka má střední ráži, rýhovanou hlaveň a nábojku se středním zapálením.

Sestrojení závěru rychlostřelky je v základě totéž, jako u modelů star­ších. Závorník, otočný vlevo kolem osy rovnoběžné s osou hlavně, je proti starším modelům zesílen. Středem jeho probíhá silný zápalník. U dna hlavně je uložen vytahovač vystřelených nábojek. Vytahovač má tvar dvouramenné páky, která se pohybuje kolem svislé osy. Jedno rameno je vykrojeno tak, že obchvacuje kraj nabité nábojky. Druhé rameno, kratší, vyčnívá nalevo od dna hlavně. Prudce otevřená záklopka závěru udeří na kratší konec páky vytahovače a přeneseným pohybem její druhý konec vymrští z komory vystřelenou nábojku. Poněkud zvláštní je tvar kohoutku, který je ukončen pod ouškem, sloužícím k napínání, malým, ale pevným zubem, který při výstřelu dolehne na přečnívající část závorníku a upevní jej. Hlava kohoutku, která u předešlých modelů byla stočena ke středu hlavně, je tentokráte oto­čena tak, že s rovinou kohoutku svírá pravý úhel a dopadá přímo na hlavici zápalníku. Celá konstrukce je dobře promyšlena, ale její provedení jest ještě těžkopádné a ve formách hrubé. Teprve další zdokonalení v modelech po­zdějších dalo i ručnicím Krnkovým onu eleganci tvarů, jakou na nás působí esteticky každé skutečně dokonalé dílo technické. Těžkopádnost a jistá masivnost závěru rychlostřelky plyne z té okolnosti, že zde Krnka po prvé užil hlavně rýhované, která vyžaduje závěru mnohem pevnějšího, než prostá hlaveň hladká, která neklade valného odporu pohybu střely, větším dílem i menší ráže, než bývá ráže hlavně. Odtud také daleko dokonalejší uzamčení závorníku zubem dopadajícího kohoutku.

Obsluha rychlostřelky je v zásadě tatáž, jako obsluha modelů starších. Tím, že u rychlostřelky bylo užito zvláštního vytahovače vystřelených ná­bojnic, ubyl při střelbě jeden pohyb a rychlost palby se zvětšila.

K rychlostřelce sestrojil Krnka, jak již bylo řečeno, také nové nábojky podle vzoru Lancasterovy nábojky pro pušky lovecké. Krnkova nábojka se zapalováním středním je o devět let starší než prvá skutečně také v ar­mádní užívání zavedená nábojka Boxerova pro transformované rýhované pušky anglické soustavy Enfield-Snider. Krnka, pokud jsem mohl zjistiti, byl by první zbrojní technik, který by užíval středního zapalování u patron, určených ke službě vojenské. Jeho nábojka pro rychlostřelku se skládá z těchto částí: Především z mírně konického toulce, zhotoveného z tuhého papíru, který je spodním koncem vtlačen do hlavice z cínového nebo mosazného plechu. Hlavice ta je dosti složitá. Jest to předně vlastní kovová čepička hlavice. Ta má talířovitý okraj, poněkud širší než ráže hlavně. Účelem okraje jest utěsniti prostor mezi zádí hlavně a závorníkem. Mimo to slouží okraj k tomu, aby vystřelená nábojka mohla býti vytahovačem snadno z hlavně vytažena. Těsné spojení toulce s hlavicí nábojky obstarává silná papírová zátka, vtlačená na dno patrony, do jejíhož středu jest vsazena zápalková souprava. Souprava jest složena ze tří částí, a to: z kovového pouzdra pro roznětku, z kovadlinky a z vlastní roznětky. Pouzdro pro roznětku slouží k uložení a upevnění roznětky v nábojce a chrání ji proti vnikání prachu. Má podobu malé nálevky, při okraji rozštěpené ve čtyři přehnutá malá křidélka. U hrotu nálevky je malá dírka, kterou při výstřelu pronikne ohnivý paprsek od roznětky do náboje prachu a vznítí ránu. Kovadlinka jest u Krnkovy nábojky tím, čím u ručnic perkusních komínek. Je roznětce oporou proti nárazu zápalníku, který k ní přenáší náraz kohoutku. Kovadlinka jest vložena v pouzdro roznětky tak, že horním okrajem

 

 

 

se dotýká pouzdra u jeho ústí a druhým zahroceným koncem doléhá na dno roznětky, přímo na zápalnou hmotu. Úderem zápalníku sražená roznětka mezi kovadlinku a zápalník – vybuchuje. Užití roznětky kovové je v té době novinkou. U papírových nábojek pruské jehlovky a některých mimo­řádných modelů nábojek z let šedesátých, nebylo ještě užíváno roznětek kovových, nýbrž zápalná třaskavá látka byla vtlačována na své místo přímo bez kovového pouzdra. Krnka užil kovové roznětky především z důvodů praktických, neboť bylo ji možno bez obtíží vyměňovati po každém vý­střelu, a tak i několikrát užíti znovu naplněných a nabitých. Střely Krnkových nábojů z roku 1855 jsou buď masivní střely olověné, kompresivní, připomínající rakouskou novou střelu Lorenzovu-Wilkinsonovu, přijatou pro rýhované pušky vzoru 55. Nebo užil Krnka svých speciálních střel plášťo­vých či třaskavek z r. 1854. Aby celá patrona lépe vzdorovala vlhku, byla natřena lakem. Mírně konický tvar toulce zvolil Krnka proto, aby jednak usnadnil vytažení vystřelené nábojky z hlavně, jednak aby nábojka při menší délce mohla býti nabita silnějším nábojem prachu. Výroba nábojek Krnkových byla poměrně snadná. Nebylo třeba než ručního lisu a několika jednoduchých nástrojů. Proto se Krnkovy nábojky ujaly zejména na Černé Hoře a na Balkáně. (Ovšem, zde šlo o model, u něhož byl již papírový toulec nahrazen toulcem z vinutého plechu, jehož okraje spojeny záhybkou.)

Konstrukcí rychlostřelky s hlavní rýhovanou a užitím jednotné nové patrony se střelami plášťovými nebo explosivními, došel Krnka k modelu pušky, která co do účinku střelby a co do rychlosti palby dlouho neměla ve vývoji ručních palných zbraní soupeře. Rychlostřelka Krnkova byla přímo stvořena pro boj harcovnický. Zacházení s ní, obsluha a čištění bylo daleko jednodušší než u předovek, ať hladkých nebo rýhovaných. Pušku Krnkovu bylo možno nabíjeti bezpečně a pohodlně v každé poloze střelcově, v klidu jako v chůzi nebo běhu a stejně bezpečně za světla jako za tmy. Ani jezdci nepůsobilo nabíjení obtíží i při rychlé jízdě. Pro výzbroj vojska byla významnou také okolnost, že patrona pro pušku Krnkovu byla značně lehčí než patrony pro současné vojenské předovky. Jedna střela Krnkova se železným jádrem váží méně než masivní střely olověné, a za druhé i náboj prachu zde byl menší, ježto u rychlostřelky nevznikla značná ztráta energie, vznikající u ručnic Consolových-Augustinových unikáním prachových plynů zápalným kanálkem v zámku, šedesát Krnkových patron vážilo o celou vídeňskou libru, tedy asi o půl kilogramu méně, než stejný počet patron vojenských předovek hladkých. Rozdílu mohlo být výhodně použito k roz­množení počtu nábojů pro muže při stejném zatížení vojínově. Konečně střelba z rychlostřelky byla neustále stejnoměrná, protože střelec nemohl při nabíjení změniti porci nabíjeného prachu, jako se stávalo u předovek, kdo ve vzrušení bitevním vojín přesnadno rozsypal část prachu dříve, než donesl ukousnutou patronu k ústí hlavně. Rovněž vylučovala palba z rychlo­střelky časté dřívější přebití ručnic, nebo nabití několika ran na sebe. Co do rychlosti palby byly výkony rychlostřelky zcela odpovídající jejímu hrdému jménu. Střelec při dobře mířené palbě mohl z ní vystřeliti v minutě 5 až 6 ran, v rychlopalbě bez přesnějšího zaměřování dala puška v témž čase 8 až 10 ran. ⁵⁾

Průraznost rychlostřelky, bylo-li užito Krnkovy střely plášťové, vy­rovnala se na vzdálenost 1600 kroků průraznosti rakouské armádní pušky ve vzdálenosti 600 kroků. Plášťová střela prorazila na padesát kroků dvě železné plotny, silné ¼ coule (asi 3 mm), prohnuté ve tvar kyrysu a postavené mezi dvěma deskami dřevěnými o síle jednoho coule (skoro 13 mm). Explosivní střela Krnkova měla tutéž průraznou sílu jako střela plášťová, a krom toho působila při zasažení cíle jako malý granát.

Rychlostřelka vzbudila zasloužený obdiv a pozornost nejen v kruzích důstojníků Clam-Gallasových hulánů, ale i v kruzích občanských. Její balistické výkony, přesnost a průraznost byly stejně vysoce oceňovány, jako rychlost její střelby. Přirozeně, že se našla také řada nevěřících Tomášů, a Krnka později rád vzpomínal na řadu sázek, kterou s nimi uzavíral a vždy vyhrával. V pozůstalosti Krnkově nalezl jsem zajímavé doklady toho, jakým překvapením byla jeho ručnice ve své době a okolí. Jsou to dvě stará čísla sedmihradských novin s články, ilustrujícími plasticky sensaci, kterou rychlostřelka vyvolala. Otiskuji je v původním znění, již z toho důvodu, že novinový papír lety silně trpí a podléhá zubu času a bylo by věru škoda, aby jednou tyto doklady českého úspěchu na poli zbrojní techniky nám nená­vratně zmizely.

První článek napsal profesor J. T. Schuster do časopisu ,,Siebenbürger Bote“, kde byl otištěn v čísle 95. ze dne 16. května 1856. Článek zní:

Mediasch, 13. Mai.

Nicht reale Wissenschaften allein, auch Künste, vorzüglich auf dem Gebiete der Technologie und Mechanik, nehmen einen unerhörten, nie gedachten Aufschwung. Es werden durch sie verschiedenartigsten staunen erregendsten Werke erfunden, und zum Besten, zum Vortheile der Menschheit eingerichtet und in Gang gebracht. Solcherartige Erfin­dungen aber sind nicht seltene, nicht örtliche, d. h. nicht an einem Orte gebundene; fast jeder Tag, fast jeder kleinere oder grössere Ort weist eine Erfindung auf, die entweder im Allgemeinen für das ganze, oder im Besonderen für das Einzelne einzig in ihrer Art ist. So kann das zwar kleine aber doch herzige Städtchen Mediasch, das an dem linken Ufer der grossen Kokel in einem überaus anmuthigen mit Weinreb- hügeln umzogenen Thale liegt, sich rühmen, derjenige Ort zu sein, in welchem eine merkwürdige, Aufsehen erregende, Europas Gefilde durch­flutende, höchst wichtige Erfindung in diesem Jahre gemacht worden ist.

Sie steht allein da diese Erfindung, von Niemanden noch geahnt, und von Niemanden noch Vorarbeiten dazu geliefert; sie ist einzig schön in ihrer Art, herrlich in ihrer Ausführung.

Am 10. d. M. besuchte in Begleitung Einsender dieser Zeilen das östlich gelegene Weichbild der Stadt, in der Absicht sich im Freien zu ergehen. Gleich ausserhalb der Vorstadt, wo sie von Wiesen begrenzt wird, drangen eben von einer südöstlich gelegenen Wiese viele ungemein schnell aufeinander folgende Schüsse an unser Ohr, wodurch wir dem Glauben, es finde ein Probeschiessen statt, Baum gaben. Wir lenkten, um einige Zeit demselben beizuwohnen unsere Schritte der Gegend zu und gewahrten, nachdem wir eine kleine Anhöhe umgangen, statt Meh­reren, nur einen einzigen Mann, der einen Karabiner ansehend, ver­suchend, probirend, dergestalt schnell nacheinander abfeuerte, dass in jeder Minute 6 Schüsse aufeinander folgten und immer die Zielscheibe trafen, ohne aber den Karabiner nach den einzelnen Schüssen zu senken, was doch bei den anderen Gewehren der Fall ist, indem letztere ohne diese Manipulation versagen. Nach fortgesetztem 8 bis 10 Minutenlangen Schiessen, in welcher Zeit etwa 50 bis 60 Schüsse gemacht worden waren, umfloss ein Pulverdampf den Schiesser. In einer Entfernung von etwa 10 Schritten, denn wir waren staunend immer näher, ohne bemerkt zu sein, hinangetreten, machten wir ferner die Bemerkung, dass der Karabiner durch kein Aufsteefeen des Kapsels, ja noch mehr, und dieses ist auch das sonderbarste, durch keinen Ladestock, vielmehr auf eine ganz besondere, eigentümliche, äusserst einfache, überraschend schnell manipulirende Art, blos durch ein einfaches Hineinlegen der Patrone, ohne vorher den Zünder- oder Kapselüberrest abzunehmen gezwungen zu sein, geladen wurde, sehr regelmässig schoss, keine Rück-stösse verursachte, ja keine andere Anstrengung oder sonstige Bewegung zu machen veranlasste; und endlich, dass nach einem so lang anhalten­den ununterbrochenen Schiessen doch kein Versagen zur Folge hatte.

Diese, nach einem neuen Mechanismus verfertigte eigentümliche, noch nirgends existierende Waffe hat, wie wir sie aus einer Entfernung von 3 Schritten besehen zu können Gelegenheit hatten, eine eigene, in der That merkwürdige Constructionsart, die aus Mange] an Kennt- niss wir anzugeben ausser Stand sind.

So viel bleibt jedoch gewiss, dass dieser Karabiner 5 ziemlich starke Holzschciben auf die Entfernung von y₂ Schritt hinter einander aufgestellt, in einer Distanz zwischen 50 bis 60 Schritten durchbohrend etwa 150 Schritte hinter der letzten Scheibe in die Erde gröstentheils sich noch eingrub. An einigen von uns gesammelten Kugeln ersahen wir deren Bestandtheile, nämlich rundzugespitztes Eisen mit weichem Metal umwunden.

Ungeachtet des Umstandes, dass wir über die Eigenthümlich- keiten oder eigentlich innere constructive Beschaffenheit dieser Waffe nicht belehrt sind, daher vor der Hand nur ein oberflächliches Urtheil haben fällen können, geben wir der Ueberzeugung und der Gewissheit doch Raum, dass diese Art Waffe durch ihre interessante innere con­structive Eigenschaften nach ihrer Bekanntwerdung eine ungemein grosse Tragiveite haben wird und muss; da die Waffen mit diesem Mechanismus versehen hinsichtlich der Schnelligkeit das dreifache, imd bezüglich der Sicherheit das vierfache leisten müssen und werden.

Zum Schlüsse bleibt uns nur der einzige Wunsch: es wolle der sehr geehrte Erfinder Herr Silvester Krnka, Büchsenmacher des Graf Clam-Gallas 10. Uhlanenregimentes, dem wir übrigens zu dieser herr­lichen Erfindung Glück wünschen, für die gefällige Mittheilung seines ganzen Namens auf unser bescheidenes Anfragen danken, nicht den eigentlichen Mechanismus, vielmehr den Vorzug und die Vortheile dieser Waffenart wenn auch nur einigermassen zur Ocffentlichkeit bringen, um die Mitwelt davon zu überzeugen, dass wir in diesem Auf­sätze die Erfindung nicht gebührend genug gewürdigt haben, und dass sie an die Seite jeder andern grossarligen Erfindungen mit Recht gesetzt zu werden verdient.

J. T. Senilster, Professor.

Druhým, neméně charakteristickým dokumentem úspěchů rychlostřelky je druhá novinářská zpráva, otištěná v „Kronstädter Zeitung“, číslo 157, ze dne 4. října 1856:

EIN WETTSCHIESSEN.

In Mediasch fand kürzlich ein Wettschiessen mit der von Hrn. Sylvester Krnka’s Regimentbüchsenmacher des k. k. Graf Clam-Gallas 10. Uhlanenregiments verfertigten Selinell-Schuss-Büchse statt.

Ueber Krnka’s Erfindung ist eine Broschüre erschienen, worin gesagt wird, dass es nur nach jahrelangem Mühen dem Hrn. Krnka gelungen sei, seine Schnell-Schuss-Büchse in ihrer jetzigen Vollkommen­heit herzustellen.

Ein sehr geübter Schütze aus Mediasch kam kürzlich zu Hrn. Krnka und sah daselbst eine Menge durchschossener Eisen- und Holzseheiben und als ihm gesagt wurde, dieses seien die Zeichen von Krnka’s construirten Schnell-Schuss-Büchse, behauptete der Schütze, mit seinem Scheibenstutzen dasselbe Resultat zu erzielen, was Krnka widersprach. Nach längerem freundschaftlichen Disput kam es zu einer Wette, wozu die ersten besten Zeugen genommen wurden.

Es wurde eine eiserne Scheibe in der Dicke einer Eisenplatte Nr. 2, 25 Zoll lang und eben so breit auf einem Triangel aufgestellt. Vor dieser eisernen Scheibe wurde noch eine ein Zoll dicke Holzscheibe ½ Schritt vor dieser aufgestellt.

Der Mediascher Schütze erhielt das Recht mit seinem Stutzen sich nach Belieben der Scheibe zu nähern und wenn es ihm beliebe den ersten Schuss zu thun.

Der Stutzen hatte ein 30 Zoll langes gezogenes Rohr. Die Schnell- Schuss-Büchse des Hrn. Krnka hat nur 14 zölliges gezogenes Rohr und musste nach der Wette von 50 Schritt Distanz jeder Schuss beide Scheiben zugleich durchschiessen.

Der Mediascher Schütze liess erst Hrn. Krnka schiessen, welcher mit seinem Stutzen Schuss für Schuss die beiden Scheiben durchschoss und seinen erstaunten Gegner bewog keinen Schuss zu thun, ur.d die Wette zu bezahlen.

Die Schnell-Schuss-Büchse des Hrn. K r n k a hat sich vollkommen bewährt, welches die anwesenden Zeugen bei dem Wettschiessen verbürgen.

Povzbuzen úspěchy své práce a uznáním, jehož se mu dostávalo od odborníků i laiků, doufal Krnka, že tentokráte dobude úspěchu i tam, kde před šesti lety potkal se s neporozuměním — u vrchního velitelství rakouské armády.

Aby svou novou pušku co možná propagoval, vydal r. 1856 dvě malé brožurky. V nich popsal své vynálezy a zdůraznil přednosti pušky i střel, se zvláštním zřetelem k účelům vojenským.

První brožurka věnována byla po výtce rychlostřelce a vyšla pod ti­tulem: „Beschreibung der Eigenschaften und Vortheile der vom Regiments- Büchsenmacher des k. k, Graf Clam-Gallas 10-ten Uhlanenregiments, und Bürger der Stadt Wollin Silvester Krnka, erfundenen und verfertigten Schnell-Schuss-Büchse. “

Za půl roku po této prvé brožuře vydal Krnka brožuru novou: „Der Kürassreisser und das explodirende Geschoss. Nachtrag zum ersten Hefte vom Erfinder der Schnellschussbüchse Silvester Krnka Regiments Büchsen­macher des k. k. Graf Clam-Gallas 10-ten Uhlanen-Regiments und Bürger der Stadt Wollin.“ Zde doplnil některé údaje brožury prvé, leč hlavní důraz položil na propagaci svých střel plášťových a výbušných. 6)

Když spisky vyšly a rozšířily se v důstojnických kruzích Krnkovy vo­jenské oblasti, stoupl zájem o nový vynález tak, že došlo v létě roku 1856 ke zkouškám pušky i střel ve vojenském táboře u Tardlau u Brašova, za osobní přítomnosti polního podmaršálka barona Wimpfena a Krnkova plukovníka hraběte Wrbny. Výkony zbraně překvapily přítomné důstojníky neméně, než nedlouho předtím profesora Schustera. Vynálezci se dostalo nejen uznání, ale i vybídnutí, aby neváhal předložiti svou pušku přímo ve Vídni a požádal o její komisionální vyzkoušení. Krnka uposlechl a dne 2. srpna odeslal prostřednictvím velitelství svého pluku a zemského generál­ního velitelství sedmihradského svou žádost do Vídně.                                                                                                                        Leč naděje Krnkovy byly trpce zklamány. Vrchní armádní velitelství zkoušky zásadně odmítlo. O tomto rozhodnutí Vídně zpravilo sedmihradské zemské velitelství desáté hulány přípisem, který příliš dobře ilustruje názor, který tehdy ve zbrojně technických otázkách vládl v nejvyšších kruzích rakouské armády, než abych ho zde pominul. Zní:

Section I, Nr. 6584, Abtheilung 1.

Vom k. k. Landesgeneralcommando in Siebenbürgen an das Uhlanen- regiment Graf Clam-Gallas Nr. 10.

Das hohe Armeeobercommando hat mit Rescript vom 25. vorigen Monats, Nr. 4325, auf das vom Regiment mit dem Berichte vom 2. Au­gust 1856 anher vorgelegte Gesuch des Büchsenmachers Sylvester Krnka des Regiments, vomit derselbe um Zulassung zu einer commisionellne

Prüfung seiner neu erfundenen Schnellschussbüchse bittet, erwidert, dass man den Fleiss, welchen der Erfinder an den Tag legte, sowie dessen Geschicklichkeit nicht verkennt, dass jedoch, weil bereits hin­reichend constatirt ist, dass jedes mit einer Einrichtung zum Rückwärts­laden versehene Feuergewehr aus mehrfachen und sehr wichtigen Gründen sich für de Militärgebrauch nicht eignet, dem Gesuche des Büchsen­machers um commisionelle Prüfung seines neu construirten Gewehres keine Folge gegeben werden kann.                                                                                                      Die dem obigen Gesuche beigegebene Beschreibung folgt im An­schlüsse zurück.

Hermannstadt, am 8. October 18.30.

Im Namen Seiner Durchlaucht des commandirenden Herrn Generals.

Pro novotu tak pronikavou, jakou byla v oboru vojenských palných zbraní Krnkova rychlostřelka, nebylo tehdy v Rakousku porozumění. Nechci tím říci, že by armádní velitelství nebylo sledovalo se zájmem a s vědomím odpovědnosti pokroky zbrojní techniky své doby. Nikoli. V téže době pro­váděné přezbrojování armády, zavádění výtečných rýhovaných pušek sou­stavy Lorenzovy, vyvrací dostatečně výtku zaostalosti, kterou někteří nadšení ctitelé Krnkovi armádnímu velitelství z roku padesátého šestého činili.

Ovšem, v Rakousku nebylo té přímo geniální předvídavosti, která v Prusku již v roce 1829 dovedla správně zhodnotiti vynález Dreysův v zá­rodku a předběhnouti zbrojení ostatních evropských států zavedením jehlovky, zbraně, které dějiny daly význam epochální.

Musila přijíti rakouská „Jena”, o šedesát let mladší pruské, aby i ve Vídni poznali, že „ručnice zařízená k nabíjení zadem se z mnohých a velmi důležitých příčin pro potřebu vojenskou — hodí”!

Odkazy v textu druhé části:

1)Dobré zdání vojenské komise pruské, na jehož základě se král Bedřich Vilém rozhodl zavésti Dreysovu jehlovku vzor 1841 v pruské armádě, obsahovalo prý toto významné místo: ,,Das gezogene Zündnadelgewehr sei eine nach den jetzigen Begriffen vollkommene Kriegs­waffe, welche zur theilweisen wie zur totalen Einführung entschieden geeignet scheine. Auf Grund der vorliegenden Resultate sehe man diese Erfindung als ein grosses Geschenk der Vor­sehung für dos Gedeihen des Staates an. und überlasse sieh zugleich der Hoffnung, dass das Geheimniss bewahrt werden könne, bis grosse historische Erinnerungen, die dadurch erlangt würden, es zu einer gefeierten Nationalwaffe erhoben haben würden.“ (W. von Ploennies: Das Zündnadel-Gewehr. Darmstadt-Lipsko, 1803, str. 35.

2) Srovnej J.Schön, Geschichte der Handfeuerwaffen, Drážďany 1858, strana 33.

3),,Bericht über die Feuerwaffen und die übrigen auf das Kriegswesen bezüglichen Gegen­stände der Pariser Welt Ausstellung im Jahre 1S-5S“, erstattet von A. V. Lebeda Solm, k. k, landesbefugtem Gewehr-Fabrikanten in Frag, und Dr. Edmund Schebek, Secretär der prager Handels- und Gewerbe-Kammer.Vídeň 1858.

4) Současné „puškové rakety“ patří do jiné kategorie.

5) Srovnejme s rychlostí střelby krnkovky rychlost palby vojenských ručnic z konce let padesátých, jak byla změřena při komisionálních zkouškách, konaných v Holandsku koncem prosince r. 1850. Střelba se dála na vzdálenost 400 kroků do terče 4X4 metry, ve dvou členech o třech řadách. Střelci byli v palbě dobře vycvičeni. Průměrně bylo třeba k jedné ráně tohoto času: u švýcarského malokaliberního štucu: 33″82, u pušky bavorské: 39″20,u pušky anglické: 4l”70, u pušky holandské: 37”87 a u pušky rakouské (rýhovaná puška vzor 1855): 36″92.

6) Přetisk obou brožurek, které jsou dnes vzácným a cenným dokumentem dějin českého zbrojířství devatenáctého věku, nalezne čtenář v přílohách 1 a 2 připojených k tomuto článku.