V době, kdy si připomínáme 190 let od narození slavného českého puškaře Sylvestra Krnky si rovněž klademe otázku, nakolik vlastně vynálezce s mnohými úspěchy ve druhé polovině devatenáctého století je inspirujícím i pro dnešní dobu? Víme, že puška Krnka 1869 byla v minulosti použita i pro transformaci na brokovou loveckou pušku. Řešení závěru pušky Krnka 1869 bylo inspirující pro řešení hradebnice zavedené do výzbroje carské armády v roce 1876 pod označením Gan-Krnka 1876. Krnkovo řešení jednoduchého a dostupného závěru jednoranových zadovek se objevilo i na dobových pistolích.
Využití Krnkových principů i v dnešní době vlastně odkaz vynálezce omlazuje a přibližuje dnešní generaci zájemců o zbraně. Občanské sdružení, do budoucna zapsaný spolek, má k dispozici informace o využívání Krnkových principů dnešními puškaři. Samozřejmě, že se změnou ráže, účelem a cílem používání nové zbraně, dochází i k úpravám detailů vlastního řešení. Jsme rádi, že máme možnost ukázat krnkovské řešení i od současných puškařů. Stavba historických replik Krnkovek umožňuje detailní studium vlastností takového systému.
Odborná nebo i populární literatura může být, a často také je, zdrojem nebo inspirací k novému řešení nebo aplikací známého řešení do současných podmínek. Pro puškařství TOROP, založené v roce 1996 ve Starém Jičíně a zabývající se, kromě služeb ke zbraním kategorie B, C, D, svou specialitou –zbraněmi k pokojové střelbě a flobertkami – byl inspirací kupříkladu závěrový blok kulovničky B. Béringera (1894). Flobertka TOROP tak získala závěr modifikovaný otočně podle horizontální osy a zbraň byla do oběhu uvedena jako model „B“.
Další inspirace byla nalezena v Lexikonu zbraní pod heslem Nowotny, Mathias (19. století), popisující jeho novinky – wendry, což byly kozlice s jedním kohoutem a svazkem otočným o 180 stupňů podle podélné osy. Princip otočného svazku s jedním bicím mechanismem byl použit na flobertku TOROP model „W“.
Poměrně dlouho byl pro flobertku TOROP hledán vzor pro jednoduchý, výrobně nenáročný a esteticky líbivý závěr, který by zároveň splňoval podmínku dobře přístupného nábojiště pro malý náboj Flobert, velkou ruku obsluhy a umožnil poměrně nízkou montáž zaměřovacího dalekohledu. Nakonec byl modifikován a použit princip podle Sylvestra Krnky: závěr odklopný nahoru a doleva s otáčením kolem podélné osy. Zbraň na jeho počest byla uvedena jako model „K“, event. „KM“, „KT“ nebo „K1“ pro varianty zbraně. První zbraň byla uvedena do oběhu v roce 2005 a prozatím poslední je s výrobním číslem více než 020. Zbraně takového provedení jsou i vhodným sběratelským artiklem.
Popis technického řešení závěru zbraně model „K“:
Vnější tvar závěru je hranolovitý a při zavření koresponduje bez výstupků s hranolovitým pouzdrem systému. Uvnitř je uložen odpružený zápalník. Na rozdíl od plochého závěru Sylvestra Krnky je hranol závěru modelu „K“ dlouhý jako nábojiště, do kterého při zavření bez vůle zapadne. Před nabitím se vyklopí doleva a odsune po válcovitém vedení dozadu od nábojové komory cca o délku náboje Flobert. Extrakce nábojnice se provede rovnoběžným madlem, které je samostatně suvně provedeno jako oddělitelná součást nábojové komory. Po nabití se závěr sklopí do nábojiště a v této poloze je před výstřelem fixován odpruženou kuličkou. Při výstřelu je závěr fixován přední částí přímoběžného úderníku, který je uložen v pouzdru. Velikost a délka dvojice závěr-nábojiště umožňuje velmi pohodlný přístup k manipulaci s nábojem. I při vyklápění je dost místa mezi závěrem a event. tubusem zaměřovače na nízké montáži.
Pan Petr Stifter rovněž v té samé době v devadesátých letech minulého století zakládá puškařství v Poličce, konkrétně v roce 1997. Hlavním předmětem zájmu založeného puškařství jsou repase a opravy palných zbraní, a dále přestavby zbraní pro loveckou a sportovní střelbu. Na tomto místě jsou větší ráže stále v popředí zájmu. Protože nejsou k dispozici osobní zkušenosti se střelbou z pušky Krnka 1869, zkusil pan P. Stifter postavit repliku Krnkovky se zachováním všech postulátů tak, jak byly dány samotným vynálezcem. Ráže byla zvolena přiměřeně její dostupnosti a balistickému výkonu, a sice .38 Spec. Konstrukční a vývojové práce na pušce, včetně stavby prvního vzorku ukázaly, že není tak úplně jednoduché zachovat původní bicí kohout ve vyoseném provedení v kombinaci s výrobním provedením současných nábojů se středovým zápalem. Vzniká tedy účelově centrálně umístěné bicí ústrojí, které představuje podstatně vyšší spolehlivost při iniciaci nábojů. V takovém uspořádání je prakticky bez selhačů, podobné provedení závěru je citováno v práci A. Peneckeho „Das Rücklandungsgewehr System Krnka“ vydané ve Vídni v roce 1869. Je zde uvedena poloha středového kohoutu jako výrobně levnější a spolehlivější verze systému, vhodnější pro výrobu nové zbraně, nikoliv pro transformaci vojenské pušky na náboj s okrajovým zápalem (tam je vyžadován těžký kohout se silným bicím perem a velký průměr zápalníku, v mnoha provedeních bez vratné pružiny, a s výrazným hmatníkem, umožňujícím ruční povytažení z případně proseknuté nábojnice). Sylvestr Krnka se této své vývojové linie držel, další, civilní kulovnice systému Krnka se středovým kohoutem vznikly například u Ant. Mulacze ve Vídni, již pro nový lahvicový náboj se středovým zápalem. Některé tyto zbraně z Krnkova dědictví byly předány do sbírek VHÚ Praha. Byl tedy nepřímo i v současné praxi prokázán tento vývojový stupeň Krnkovy cesty jako zdůvodněný, odpovídající pokroku vývoje technologií v tehdejší době. Určitou paralelou je například vývoj zámků u pušek Werndl mod.1867 a mod.1873.
V případě repliky pana Petra Stiftera s revolverovou ráží vznikla karabina rozměrů „pušky pro kadety“, která na první pohled navádí, odkud pochází inspirace. No posuďte sami v následující minifotogalerii:
V průběhu prací na modelech zbraní, které svým konstrukčním principem vycházejí z vynálezu Sylvestra Krnky, byla získána řada technických a balistických poznatků. Rovněž vznikly nové grify pro účinné ovládání zbraně, zejména v disciplíně rychlostřelba. Poznatky v oblasti vnitřní a vnější balistiky „krnkovských“ zbraní pak posouvají naše vědomosti o celkovém přínosu Sylvestra Krnky, ale i o limitech jeho řešení.
Pan Petr Stifter ověřil, že je možno vystřelit až 16 ran za minutu z jeho nové krnkovské karabiny. Aby toho bylo možno dosáhnout, tak si osvojil vybíjení zbraně prudkým otočením klapkového závěru a současné otočení celé zbraně nábojištěm dolů. Vystřelená nábojnice jednoduše vypadne sama.
Pozornost byla také věnována znečišťování přechodového kužele v nábojové komoře. Bylo ověřeno, že při rychlosti střely nad 320 m/s dochází k tak velkým „odstřikům“ olova, že se zanáší nábojová komora a způsobuje obtížné až nemožné nabití nového náboje. Při použití černého prachu musel být takový problém v minulosti ještě vážnější. Náboj pro novou karabinu je již vyladěn a optimalizován pro své poslání.
Obdobně bylo možno studovat chování systému s flobertkovou ráží na modelech „K“. Byly postupně ověřovány parametry přesnosti, nástřelné dálky spolu s rychlostí a energií střel pro přípustnou energii 7,5 J. Bylo ověřeno, že například dobrá vzduchovka bude na tom s přesností lépe, než flobertka s úpravou výkonu na maximální energii střely 7,5 J (přebytečná energie náboje Flobert, což je cca 80 % pro náboje cal. 6 mm a .22 a cca 60 % pro náboje cal. 4 mm, musí být upravena tak, aby nepůsobila na střelu). Odborné články jsou například na http://www.torop.wz.cz/clanky/.
Asi oprávněně se nedá očekávat další vývoj zbraní na bázi Krnkova řešení. To má omezení z mnoha hledisek moderní doby. Vývojem poznání ale je provedená stavba replik. O případně nových poznatcích z užití takových replik budeme rádi referovat v dalších článcích. Pokud má kdokoliv z našich čtenářů zkušenosti ze střelby z pušek systému Krnka 1869 a odvozených modelů, tak jej prosíme o zaslání svých poznatků na naši adresu krnka@krnka.cz.