Sylvestr Krnka uplatnil svůj vynález výroby jednotných kovových nábojů s centrální zápalkou a svinutou nábojnicí z mosazného plechu spolu se svojí transformací předovky na zadovku v carském Rusku v roce 1869. Od května 1869 do března 1870 v Petrohradě, v centru výroby nábojů, byla měsíční produkce nábojů asi 1,5 milionu kusů. Ruský car Alexandr II. Nikolajevič dne 24. února 1870 rozhodl o zřízení speciální dílny pro výrobu nábojů svinutím nábojnice podle Krnkova řešení. Sylvestr Krnka nastoupil do závodu dne 7. března 1870 a pracoval v něm až do 3. dubna 1871.
Jednou z pracovních aktivit Sylvestra Krnky bylo zajištění ručních lisů pro výrobu jím navržených nábojů (podobně jako i návrh a zajištění dalších výrobních přípravků). Ručních lisů Krnka zajistil a dodal celkem 26 kusů při ceně za kus 55,- Rublů.
Po úvodní etapě výroby nábojů se v muničce na Vasiljevském ostrově v Petrohradu produkce postupně zvyšovala, až dosáhla úžasných 11,5 milionu nábojů měsíčně! Od počátku výroby do listopadu 1871 Petrohradský závod vyrobil 213 800 000 nábojů, z nichž 179 500 000 připadlo na náboje s taženou nábojnicí a 30 000 000 na náboje s nábojnicí vinutou pro pušku Krnka 1869. Dále závod vyrobil 4 300 000 nábojů pro pušky Berdan I (citace Jan Skramoušský, Mýtus jménem Krnka, Praha 2016). Technologie výroby mosazných nábojnic tažením se v masové výrobě osvědčila a zcela zastínila výrobu vinutých nábojnic.
Ovšem jednu podstatnou výhodu výroba nábojů ze svinutých nábojnic stále měla. Výroba byla technologicky jednoduchá a umožňovala výrobu nábojů téměř kdekoliv. Toho carská armáda využívala pro lokální výrobu nábojů v místě pobytu vojsk, a také k přebíjení vystřelených nábojů. K tomu byly Krnkovy lisy velmi užitečné. Myslím si, že z výše uvedených 26 kusů byly všechny použity u vojsk.
Moskevská výstava od 11. června 1872 představila jednoduchou technologii veřejnosti a zaznamenala velkou pozornost. Ostatně přiložený novinový článek nenechává žádného čtenáře na pochybách a jasně ho orientuje k celkovému příznivému hodnocení a postoji ke Krnkovu dílu. Je ovšem také potřeba korigovat některé výroky v článku a uvést je na správnou míru. Například není pravda, že se daly vystřelené nábojnice až 20x přebíjet. Počet přebíjení byl nařízením omezen na 3, především s ohledem na bezpečnost střelby.
Družstvo čtyř zacvičených vojínů spolu s dozorčím bylo schopno na dvou lisech vyrobit tak asi do 500 000 kusů nábojů pro pušku Krnka 1869 za rok. To byla jedna část úkonů. Další úkony se pak týkaly balení a uskladňování nábojů. S ohledem na ochranu nábojů před vnějšími, zejména atmosférickými, vlivy, bylo potřeba náboje balit do kovových hermeticky uzavřených schrán. To už bývalo nad síly lokálních zhotovitelů. Proto se lokálně vyrobené náboje používaly okamžitě především pro výcvik vojsk. V žádném případě takové zhotovování tovární výrobu nábojů nijak ohrozit nemohlo. Ta naopak posilovala s nástupem zbraní opakovacích a automatických.
Lokální výroba nábojů měla naopak velký význam třeba pro tichomořskou flotilu na jejích dlouhých plavbách. Například dne 17. října 1869 bylo flotile předáno celkem 9 872 pušek Baranov s příslušenstvím, zahrnujícím i lisy a přípravky na výrobu nábojů .60 Krnka (ráže byla shodná s puškou Krnka 1869).
Výkres se zobrazením postupných kroků při výrobě náboje podle Sylvestra Krnky. Dobový výraz „zahnutý náboj“ se opírá o postup, při kterém je plášť nábojnice svinut, a okraje mosazného plechu jsou proti sobě zahnuty a slisovány. To je znázorněno na druhé pozici na výkresu. Tímto postupem bylo vyrobeno několik desítek milionů kusů nábojů s relativně jednodušším strojním vybavením. Avšak technologie výroby nábojnic tažením se ukázala jako efektivnější, rychlejší, s přesnějším provedením a umožňující vícenásobné přebíjení oproti nábojnicím svinutým. Nábojnice s výrobním postupem podle Sylvestra Krnky ale ve své době umožnily prosazení jednotného kovového náboje s centrální zápalkou, neboli jsou pevnou součástí revolučních změn ve vývoji palných zbraní ve světě v druhé polovině 19. století, které nejsou dodnes překonány.