Sylvestr Krnka

Aniž bychom se dnes mohli dopátrat podrobných informací k počátkům Silvestrových konstrukčních snah, lze je situovat do období kolem roku 1844, kdy se po vyučení začal zabývat nejen vývojem závěrového systému zadovky, ale také vlastního jednotného náboje. Nespornou, i když blíže nespecifikovanou roli, která patrně spočívala ve společných úvahách o konstrukci jednotného náboje, zde sehráli Silvestrovi starší bratři František a Václav. K  realizaci jim ale tehdy chyběly finanční prostředky. Práce na zadovce v Nowotného firmě přerušila vídeňská revoluce v roce 1848, která také pravděpodobně přiměla Krnku hlavní město monarchie opustit a vrátit se do Čech.

Je možné, že právě ve Volyni učil v té době v místní škole Silvestrův bratr Václav, o němž pouze víme, že byl v pozdějších letech řídícím učitelem v jihočeském Račově, ležícím necelých 12 km jihozápadně od Volyně. To se zcela jistě netýkalo Františka, který zastával od poloviny roku 1827 místo pomocného učitele ve škole v Onšovicích.^[1] Po přesídlení do Volyně pokračovali bratři Krnkové v přerušeném vývoji nové zadovky, přičemž oba učitelé k tomu využili volného letního období školních prázdnin. Tak alespoň líčili průběh prací na pušce ve své žádosti o její vyzkoušení zaslané 20. října 1849 císaři Františku Josefovi I.^[2] Je tedy nakonec možné, že Silvestr Krnka opustil Vídeň během druhého povstání v květnu 1848 a pro svůj výuční list si k Nowotnému zajel až později. Oba bratři s dokončováním pušky Silvestrovi ve Volyni pomáhali nejen radou, ale také při výrobě jednotlivých součástí. Významná ovšem byla jejich finanční podpora, jež mu umožnila dopracovat zbraň do stadia, ve kterém ji mohl bez obav předložit ke zkoušení vojenským orgánům. Ve své žádosti císaři bratři Krnkové ve dvanácti bodech shrnuli přednosti a výhody svého vynálezu, přičemž udávali, že s jejich puškou může dovedný střelec vystřelit za minutu osm až devět ran, zatímco obsluha perkusní předovky umožňovala ve stejném čase maximálně tři výstřely –  podle obratnosti střelce. Jako nesporný přínos uváděli možnost nabíjení za jakéhokoliv počasí, v běhu, za snížené viditelnosti, ale také při jízdě na koni, což bylo u předovek prakticky nemyslitelné. Při výstřelu neoslňoval střelce záblesk a kouř a snižovalo se také nebezpečí zpožděného vývinu rány, nehledě na to, že zpětný ráz byl téměř neznatelný. V neposlední řadě umožňovala puška snazší čištění od pevných, nespalitelných zbytků černého prachu po výstřelu, jež tak zabralo sotva polovinu času především díky tomu, že hlaveň byla přístupná i ze zadní části, kterou u předovek uzavíral komorový šroub. Zbraň se dala snadno vybít vyjmutím náboje a opět nabít, což u předovek nešlo. Nezanedbatelnou výhodu představovala skutečnost, že k přestavbě perkusní či křesadlové pušky na systém předkládaný bratry Krnkovými potřeboval podle jejich interpretace zručný puškař se strojním vybavením pouze 24 hodin, navíc nebyla příliš nákladná.

Základem konstrukce závěrového mechanismu byl otočný záklopkový závěr s po levé straně uloženým šroubem, tvořícím osu otáčení závěru. Na pravé straně měl závěr rukojeť, jejímž zdvižením a otočením vlevo se otevřel. Bicí mechanismus sestával z kohoutu upevněného na zámkové desce a vertikálně vedeného úderníku, uloženého v těle závěru. Krnkův náboj vycházel z Robertovy konstrukce z roku 1831 a tvořila jej papírová, na předním konci uzavřená nábojnice, do níž byla vsazena střela a prachová náplň. Dno nábojnice uzavíral vlepený papírový kotouček se vsazenou zápalkou systému Console. Uvolnění zápalky zabraňoval slabý měděný drátek zalitý do střely, jenž také zajistil vymetení přední části úderníkem přeražené zápalky z hlavně.^[3]

Zřejmě z důvodu nedostatku finančních prostředků na cestu do Vídně, který ve své žádosti císaři zmiňovali, předvedli Krnkové na základě doporučení svoji zbraň 12. prosince 1849 pražskému velitelství Polní dělostřelecké brigády (k. k. Feld-Artillerie-Brigade Commando zu Prag). Vše nasvědčuje tomu, že tehdy předložená a komisí ve vojenské zbrojnici na Malé Straně zkoušená zbraň měla základ v lovecké pušce. V přípisu z 5. února 1849 sděloval Georg Dorotka z Velitelství Praha magistrátu města Volyně, že v místní posádce je pro bratry Krnkovy připravena pěchotní puška (M 1842, systém Augustin) určená k přestavbě na zadovku jejich systému. Sami Krnkové pak měli velitelství sdělit, kdy se s transformovanou zbraní mohou dostavit ke zkouškám. I když odhlédneme od skutečnosti, že žádný z Krnkových životopisců podíl Silvestrových bratrů Václava a Františka na vývoji zbraně neuvádí, nepochybně proto, že Krnka jejich spoluúčast prostě zamlčel, tradovanou Krnkovu zamítnutou žádost o přidělení střelného prachu ke zkouškám nábojů se z dochovaných dokumentů potvrdit nepodařilo.^[4] Vyplývá z nich však, že Krnkové v prosinci 1849 předloženou pušku na velitelství v Praze zanechali, a to včetně blíže nespecifikovaného množství nábojů. Výzva k předložení transformované pěchotní pušky nově ustanovené komisi v čele s velitelem plukovníkem baronem von Kropfreiterem datovaná 14. února 1850 totiž obsahuje zmínku, že zásoba střeliva již byla vyčerpána. Bratry Krnkovy zřejmě zaskočila už tím, že termín předložení transformované zbraně zkušební komise stanovila na 19. únor. Nedostatek času na úpravy se ostatně také promítl do výsledku zkoušek, i když je komise odložila až na druhý den, na 20. února 1850. Během nich se ukázalo, že největším problémem byly nespalitelné zbytky černého prachu, jež vytvářely v nábojové komoře natolik silný nános, že po 26 výstřelech se dal nevystřelený náboj vyjmout z komory jen s velkým úsilím. Další závady padaly na vrub nedokonalé konstrukce bicího mechanismu, jehož úderník neměl dostatečnou energii nezbytnou k přeražení zápalky a k jejímu zážehu. Nedostatek času na zdokonalení úprav adaptované pěchotní pušky měl za následek, že bratři Krnkové jeli do Prahy s narychlo a nedostatečně připravenou zbraní. To ostatně také vyplývá z výpisu nedostatků zkoušeného exempláře, jejichž seznam včetně zamýšlených, ale nestihnutých úprav sepsali Krnkové ve Volyni 28. února 1850. Nutno dodat, že záznam o únorových zkouškách, pokud jej vůbec komise do Volyně Krnkům zaslala, se v pozůstalosti nedochoval. Uvedený výpis je tak jediným dokumentem, z něhož lze průběh neúspěšných zkoušek alespoň částečně rekonstruovat. Dnes už také není jasné, zda jej Krnkové sepsali (ale neodeslali) v naději, že vojenská správa bude ochotna se zbraní dále zabývat.^[5] Přípis o zamítnutí pušky ze 24. února 1850 zaslalo k. u. k. Landes Militär Kommando v Praze do Vimperku (tehdejší Winterberg), jehož  obvodní velitelství sdělilo vynálezcům 20. dubna 1850, že puška vykazuje tak podstatné množství závad a nevýhod, že s ní nelze pro využití v c. a k. armádě počítat. Tímto verdiktem se tak uzavřela první kapitola Silvestrova nabízení jeho zadovky rakouské vojenské správě, ale také spoluúčasti bratrů na konstrukci pušky. Myšlenky na to, že se mu podaří se svou zbraní prorazit, se ale rozhodně nevzdal.