Sylvestr Krnka

Upřímně řečeno nevím. Není ani historickými dokumenty prokázáno, že k takovému osobnímu setkání došlo. Přesto je taková úvaha na místě, neboť oba svébytní vynálezci a významné osobnosti pracovali společně v Petrohradě v letech 1869 až 1871 na společném projektu – přezbrojení carské ruské armády transformovanou zadovkou, puškou Krnka 1869. Sylvestr Krnka jako autor konstrukce pušky, Ludwig Nobel pak ve své zbrojovce jako jeden z významných výrobců pušky Krnka 1869.

Ludwig Nobel je bratrem mnohem známějšího Alfreda Nobela, vynálezce dynamitu a zakladatele nejprestižnějšího, přitom i odborného, ocenění na světě. Nobelovy ceny. Nebyl však nikdy ve stínu slavného bratra, ale sám, a později se svými bratry Robertem a i Alfredem, představoval v Rusku devatenáctého století trvale pokrok v mnoha oblastech. Od speciální kovovýroby, přes zbraně, miny a další zvláštní výrobky až po těžbu ropy. Dále přepravu ropy a její zpracování, přitom se světově unikátní organizací činností, včetně distribuce ropných produktů. Zájemcům o historii a techniku tak chceme přiblížit osobnost Ludwiga Nobela, v jehož pracovním životopise je neopomenutelná česká stopa díky Sylvestru Krnkovi.

Sylvestr Krnka se svojí konstrukcí pušky Krnka 1869 na jednotný kovový náboj se středovým zápalem nejenže přispěl k efektivnímu přezbrojení carské ruské armády ve druhé polovině 19. století, ale také přispěl k tlakům na materiálovou, technologickou a technickou vybavenost výrobní základny tehdejšího ruského strojírenství. Výrobní základna na počátku transformací pušky z předovky na zadovku, respektive výroby nových pušek, nebyla v potřebné kondici. V nápravě stavu je velmi pozitivní příspěvek petrohradského továrníka, zbrojaře a ropného magnáta Ludwiga Nobela.

Ludwig Nobel se narodil ve Stockholmu 27. července 1831. Když mu bylo 11 let, tak se přestěhoval se svými rodiči do Ruska. Dostal dobré základní vzdělání, které si doplňoval praktickou výukou v továrně svého otce Immanuela. Plynně mluvil pěti jazyky (švédsky, rusky, anglicky, francouzsky a německy). Od roku 1850 pracoval v továrně svého otce v Petrohradě. Během Krymské války 1854 až 1855, kdy se otec společně s bratrem Robertem zabývali výrobou min, dohlížel na výrobu a montáž parních strojů pro ruské válečné lodě. Konec Krymské války přinesl chaos do státních objednávek, do jejich plnění a úhrad. Taková situace otce Emmanuela Nobela i jeho podnik natolik zbídačela, že nakonec volil emigraci zpět do Švédska. Zanechal synům po 2.000,- rublů, přátele a dobrou pověst. Ludwig Nobel po bankrotu otce provedl úspěšně likvidaci jeho majetku.

Ludwig Nobel se nakonec rozhodl pokračovat ve šlépějích svého otce a dne 1. října 1862 založil vlastní „Mechanický závod Ludwig Nobel“ v Petrohradě. Tento závod se stal významným v carském Rusku zejména v oboru zpracování litiny, mědi, lití oceli, výroby kotlů a především výroby mnoha technologických zařízení pro těžbu, dopravu a zpracování ropy. Patřil mezi opěrné závody pro výrobu zbraní podle zadávaných zakázek Hlavní dělostřeleckou správou (GAU). Vyráběl pušky, děla, lafety, miny a mnoho dalšího speciálního materiálu pro armádu. Pro ostatní ruské závody vyráběl parní stroje, hydraulické lisy a obráběcí stroje, pece a vodní turbíny a mnohé jiné a další. Velice si zakládal na svém propracovaném systému vzdělávání pracovníků. Dokonce veřejně publikoval, že zahraniční odborníci bez ruských kvalifikovaných dělníků nebudou moci nic udělat pro rozvoj Ruska. Stav po zemědělské reformě cara Alexandra II. Nikolajeviče z roku 1861 mu dal za pravdu, a když do měst začali postupně proudit bezzemci, Ludwig Nobel mohl uskutečnit své plány vzdělávání a zapracování dělníků pro svůj podnik. Ludwig Nobel měl pověst humanisty.

V roce 1866 se Ludwig Nobel stal jedním ze zakladatelů ruského technického společenstva. Nebál se kritizovat nedokonalou ruskou hutní výrobu, nedostatek kvalifikovaných dělníků, bezcelní dovoz ze zahraničí a nedostatek státního protekcionismu ve výrobě obráběcích strojů. Což byl důvod, že v Rusku té doby bylo 90% strojů z importu! Kovoobráběcí stroje se vyráběly pouze v několika závodech, v malých dávkách a často pouze pro vlastní potřebu. Podnik Ludwiga Nobela vyráběl soustruhy, vrtačky, vyvrtávací a hoblovací stroje. Dokonce od roku 1874 i frézky pro obrábění křivočarých povrchů a drážkování ozubených kol.

 Ludwig Nobel zemřel v Cannes ve Francii 12. dubna 1888.

 

Článek tak doplňuje mozaiku aktivit a osobnostních rysů Sylvestra Krnky, kterou v tomto směru pohříchu všichni autoři děl o jeho životě a díle, počínaje autory z 19. i 20. století, až po ty současné z 21. století, přehlíželi a nedocenili.[1] Český puškař a vynálezce Sylvestr Krnka byl tak patrně jediný z českých puškařů, který se mohl setkat s představitelem rodiny Nobelů, a kterému jeho konstrukci pušky v opakované výrobě podnikatel Ludwig Nobel skutečně vyráběl v masovém měřítku.

 

 

Jak začala spolupráce Sylvestra Krnky s Ludwigem Nobelem.

V šedesátých letech 19. století byly již dobře známé a nepřehlédnutelné modernizační trendy v tehdejších ručních palných zbraních. Respektovanými zásadami bylo zejména nabíjení zezadu, snižování průměrů střel, zrychlování palby i za pomoci jednotných kovových nábojů a některé další. Tím se začaly celosvětové „závody“ konstruktérů, a vytvořil se úplný vějíř nápadů, jak vytčených cílů dosáhnout. Ne každé předkládané řešení splňovalo požadavky po stránce funkčnosti, spolehlivosti nebo dostupnosti či nákladů na jeho zavedení do armády. Také ne každé řešení mělo v sobě potenciál dalšího rozvoje.

Dne 23. 1. 1869, plukovník 1. hulánského pluku baron Theodor von Gan (Hahn) předložil ministru války carského Ruska písemnou zprávu, ve které poukazoval na systém rakouského zbrojního mistra Krnky, který byl na jednom vzorku představen již roku 1867. Byly zdůrazněny značné přednosti vůči všem ostatním puškovým systémům pro střelbu kovovými náboji, zejména jednoduchost a v důsledku toho i nízká cena přestavby a s tím spojená rychlost přestavby. A také vhodnost přijetí pro přestavbu carské 6 čárkové pušky (vintovky) M 1856/M 1858.

Na začátku února 1869 požádal ministr války D. A. Miljutin Hlavní dělostřeleckou správu v Petrohradě o nový a přesný popis stavu přepracování pušek na zadovky. Byl ve své žádosti veden informacemi barona Gana (Hahna), a také rychlým postupem prací ve zbrojovce Putilova na jiných systémech.

Zprávu dostal a jejím důsledkem je dopis ministra války D. A. Miljutina ze dne 11. února 1869 Jeho Veličenstvu Imperátorovi, caru Alexandru II. Nikolajeviči:[2]

„Veličenstvo Imperátore,

na základě mé vyčerpávající zprávy o skutečném stavu prací na přepracování pušek v rychlopalné jehlové, současně s pracemi na druhém systému (belgickém) pod bezprostředním vedením Jeho Imperátorského Veličenstva Panovníka Dědice Careviče  Alexandra Alexandroviče, ráčíte uznat za potřebné okamžitě projednat a vyřešit otázku, zda-li není potřeba všechny síly a prostředky, nyní využitelné na výrobu jehlovek, obrátit na předělání a výrobu pušek v kterémkoliv z nejvíce zjednodušených systémů s kovovým nábojem? V případě kladné odpovědi, budete se ptát na jakých principech a s jakými důvody je možno zajistit přechod k novému systému s ohledem na hlavní cíl – co nejrychlejší rekonstrukce naší armády? Pro rozřešení těchto otázek Vaše Vysokoblahorodí, je předběžně domluveno sestavení speciální komise, převážně z techniků, odborníků na výrobu a dalších specialistů pro zodpovězení všech dotazů. Komisi možno svolat okamžitě pod vedením G. L. Rezviho, a komise musí být navržena k projednání následujících otázek:

1)    Který ze stávajících jednoduchých systémů rychlopalných pušek s kovovými náboji pro předělání našich 6 lin. pušek může být uplatněn v nejkratším termínu, tj. který systém je nejjednodušší na výrobu, který požaduje méně času pro přípravu závodů k nové výrobě a méně speciálně vycvičených mistrů? Přitom pozornost komise bude soustředěna na porovnání převážně dvou systémů: belgického (Albini nebo Baranov) a vídeňského (mistři Krnka nebo Hohenbruck).

2)    Jaké prostředky jsou zapotřebí na přípravu závodů a dílen pro nové práce? Kolik je zapotřebí času k zahájení hromadné výroby nové zbraně?

3)    Jak naložit s již rozpracovanými částmi jehlových pušek? Dodělávat rozpracované pušky a kolik bude takových pušek v každém závodě?

4)    Jak ohodnotit ztráty zmařením a nepoužitím rozpracovaných dílů k jehlovým puškám? Jak rozvázat smlouvy se zahraničními dodavateli na dané zakázky?

5)    Kolik bude stát přestavba pušky na nový systém a kolik výroba nové pušky?  Přitom je třeba samostatně vyčlenit náklady investiční (jednorázové) a náklady samotné výroby.

6)    V jakém termínu může být vše připraveno a kolik pušek může být vyrobeno?

V případě vzniku pochybností ohledně stanovených otázek, musí se bez prodlení vyžádat pokyny od polního maršála. Když však komise předloží svůj protokol, tak ohledně dalšího směru řešení bude vyžádána direktiva Vašeho Vysokoblahorodí.

Zároveň se Hlavní dělostřelecké správě ukládá přijmout s příslušnými činiteli rozhodné kroky k rozvoji dílen pro výrobu kovových nábojů a k jejich vybavení i v jiných lokalitách, mimo St. Petěrburg.“

Ve shodě s postojem Imperátora, cara Alexandra II. Nikolajeviče, ale především s uvedeným dopisem ministra války, pod vedením G. L. Rezviho byla vytvořena mimořádná komise, ve které přijali účast: R. L. Standěršeld (ředitel tulské zbrojovky), G. M. Kartaševskij (stálý člen Dělostřelecké komise), plukovník Čagin (vedoucí 4. oddělení Hlavní dělostřelecké správy),  plukovník Lilienfeld (ředitel sestrorecké zbrojovky), D. S. Frolov (nájemce a ředitel iževské zbrojovky),  Veljaminov-Zernov,  Petruševskij,  baron Gan,  podplukovník Zarubin,  kapitán Ginnis, štábní kapitán Patcevič, poručík Baranov,  majitelé soukromých zbrojovek Putilov, Strukgof, Mejngardt, Rennenfeldt, Ludwig Nobel, Bolman a Vinogradov.[3]

Jednateli komise byli jmenováni pánové G. M. Kartaševskij a plukovník Čagin.

Komise porovnala čtyři následující vzorky mezi sebou, a sice Albini, Tersena, poručíka Baranova a zbrojního mistra Krnky, který se od ostatních více lišil jednoduchostí uzavíracího mechanismu. Krnka 2 vzorky dovezl koncem ledna 1869. Protože komise zjistila, že systém Albini a Tersen nemají žádné výhody pro zhotovování proti systémům poručíka Baranova a Krnky, rozhodla podrobně prozkoumat pouze poslední dva systémy.

Vedoucí státních zbrojovek i soukromí podnikatelé v oboru shodně prohlašovali, že na předělávky podle Krnky spotřebují mnohem méně času než na předělávku podle Baranova. Komisi shodně upozornili na:

1)    Zvláštní jednoduchost mechanismu Krnka ve srovnání se systémy jinými

2)    Správný a nenáročný tvar mechanismu Krnka, který lze pohodlně vyrobit a upravit na stávajících strojích

3)    Možnost kovat v zápustce pouzdro závěru v téměř konečných rozměrech bez nutnosti složitých dokončovacích operací

4)    Snazší a lehčí přizpůsobení původního kohoutu k novému úderníku než u Baranova.

Představitelé závodů navíc předložili možné počty předělávek podle zadání buď Baranov a nebo Krnka pro období od začátku dubna 1869 do 1. 3. 1870:

Zbrojovka v	pro systém Krnka (v tisících kusech)	pro systém Baranova (v tisících kusech)
Tule	64	30
Iževsku	90	55
Sestrorecku	80	45
Libavě	70	30
Kyjevě	75	55
St. Petěrburgu Ludwig Nobel	90	50
Celkem	469 tisíc kusů	265 tisíc kusů

 

Z tabulky je patrné, že v době od dubna 1869 do března 1870 by mohlo být předěláno 469 000 kusů pušek podle Krnky, ale podle Baranova o 43 % méně! Cena na předělání pušky podle Krnky byla stanovena na 6 rublů za kus, předělávka podle Baranova byla o 25 % vyšší! Později se ukázalo, že stanovení ceny je sice nutné, ale jako obvykle cena nebyla dodržena!

Takovým způsobem komise pracovala a pečlivě zvážila otázky technické a obchodní. Výsledkem bylo upřednostnění systému Krnka! Avšak zůstala ještě zkouška uvedených prototypů střelbou a podle těchto výsledků se případně mohly upravit závěry komise. Proto 1. 3. 1869 Jeho Veličenstvo Imperátor Car Alexandr II. Nikolajevič založil novou komisi pod vedením Imperátorského Veličenstva Velkoknížete Panovníka Dědice Careviče  Alexandra Alexandroviče. Výsledky zkoušek byly příznivé zejména pro konstrukci navrženou Sylvestrem Krnkou. Puška Krnka 1869 byla přijata do výzbroje carské armády rozhodnutím Imperátora cara Alexandra II. Nikolajeviče dne 18. března 1869.[4]

 

Jak pokračovala spolupráce Sylvestra Krnky s Ludwigem Nobelem.

Krátce po přijetí pušky Krnka 1869 do výzbroje carské ruské armády, byly uplatněny objednávky na její transformace z M 1856/M 1858 a výrobu nových kusů, již v provedení Krnka 1869. Výroba nových kusů byla svěřena výhradně státním zbrojovkám (Sestroreck, Tula, Iževsk), zatímco transformace byly svěřeny jak státním, tak i soukromým závodům.[5] Takovým závodem byl i závod Ludwiga Nobela v Petrohradě, který obdržel objednávky na transformaci celkem 90.000 kusů pušek. Ostatně takové zadání odpovídalo i nabídce ze strany závodu, viz tabulka výše.

Transformace 90.000 kusů pušky Krnka 1869 byla provedena v krátkém období 1869 až 1870. Je třeba poznamenat, že pouzdro závěru pušky systému Krnka 1869 muselo být vyrobeno z bronzu, přičemž bronz musel mít takovou pevnost, aby vydržel tlaky spalných plynů náboje při výstřelu. Továrna Ludwiga Nobela jako první v Rusku použila speciální lití fosforového bronzu. Ve stejnou dobu, opět poprvé v Rusku, bylo použito strojové tváření dle systému Ludwiga Nobela. V jeho továrně se tak začaly vyrábět pouzdra závěru jak pro potřebu vlastního závodu, tak i pro státní zbrojovky v Tule, Iževsku a Sestrorecku.[6] [7]

 

 

 

 

Jak končila spolupráce Sylvestra Krnky s Ludwigem Nobelem.

Spolupráce končila naprosto přirozeným způsobem, a sice tím, že jak Sylvestr Krnka, tak i závod Ludwiga Nobela, splnili své úkoly a poslání.

Sylvestr Krnka pomohl zavést první výrobu jednotných kovových nábojů s centrálním zápalem v Rusku, a na podzim roku 1871 se vrací definitivně zpět do Čech. V plánované době let 1867 až 1870 závod Ludwiga Nobela odvedl ruské carské armádě dohodnutých 90.000 kusů transformovaných pušek Krnka 1869, a také 10.000 kusů jiných modelů pušek.

Pokud je známo, tak nikdy nedošlo k žádnému konfliktu mezi jmenovanými vynálezci, k žádnému kompetenčnímu sporu či jednání o zasahování do vzájemných sfér zájmu.

Zkrátka a dobře – dobrá konstrukce transformace pušky podle Sylvestra Krnky byla dobře provedena závodem Ludwiga Nobela s přesahem i na další státní zbrojovky tehdejšího carského Ruska, a také na technologický a materiálový rozvoj celého tehdejšího ruského průmyslu.

Další zásluhy Ludwiga Nobela o rozvoj zbrojního průmyslu a vyzbrojení armády carského Ruska ve druhé polovině 19. století.

Politická situace v Evropě koncem 60. let 19. století vyvolala i v Rusku ještě větší tlak na přezbrojování, nakonec novými puškami systému Berdan 2 amerického vynálezce Hirama Berdana. Ruská vláda se rozhodla využít soukromého podnikání, a pronajala zbrojovku „Kazennyj Iževskij Zavod“ kapitánu P. A. Bilderlingovi, který se předtím seznámil s technologií výroby zbraní v Anglii a Americe, kde přejímal vyrobené pušky pro ruskou vládu.

V souladu s podmínkami nájemní smlouvy se podnikatel P. A. Bilderling zavázal vybavit celou továrnu kompletní sadou strojů, vyrobit během sedmi let pronájmu, za předem stanovenou cenu, 200.000 pušek se zaměnitelnými díly, a po skončení nájemní smlouvy vrátit státní pokladně továrnu se všemi stroji a zcela rozběhlou výrobou. Jelikož P. A. Bilderling neměl praktické zkušenosti s tovární průmyslovou výrobou zbraní, obrátil se na Ludwiga Nobela, který už tou dobou byl znám jako specialista ve zbrojním průmyslu.

 

Nabídl mu společnou práci na principu úplné rovnosti, přičemž závod Ludwiga Nobela v Petrohradě se „musel“ překvalifikovat na něco jako mechanickou racionalizační dílnu pro Iževskou továrnu, a jeho kancelář na hlavní kancelář pro styk s GAU (Glavnoje Artillerijskoje Upravlenije), a zahraničními společnostmi, dodávající tou dobou ocelové hlavně a ořechové dřevo na výrobu pažeb.6

Bylo rozhodnuto, že pro obsazení vedoucích pozic v důležitých bodech výroby, se do Iževska z Petrohradu přestěhují nejlepší mistři, technici, mechanici a inženýři ze závodu Ludwiga Nobela. Organizace tak složitého projektu v místě vzdáleném 2.000 verst od Petrohradu (asi 2.133 km), přitom samotný Iževsk byl 1000 verst od železnice daleko a bez telegrafu, byla spojena samozřejmě s obrovskými potížemi. A ještě k tomu, pro takovou výrobu Iževská továrna, ač rozlehlá, neměla potřebné zázemí. Tak se musely vybudovat dílny, vyučit a zaučit dělníci a organizovat výroba. Ludwig Nobel se pustil do nové práce s nezdolnou energií: jeho petrohradský závod začal výrobu obráběcích strojů, různých zařízení a mechanismů pro Iževskou továrnu.

K pochopení množství potřebných obráběcích strojů a zařízení uvedeme, že například výroba pouzdra závěru pušky Berdan 2, kromě kování, potřebovala 56 operací, a jelikož některé z nich se prováděly na několika strojích, k výrobě jednoho pouzdra závěru pušky bylo tak zapotřebí 75 kusů zařízení; závěr vyžadoval víc jak 10 operací, bajonet, kromě kování – 48 operací, a tak dále. Celkový počet různých obráběcích strojů a zařízení, vyrobených závodem Ludwiga Nobela pro Iževskou zbrojovku v období  let 1871-1872 přesáhl 1000 kusů!

V roce 1871 ruská vláda vydala nařízení o výrobě ocelových hlavní v Rusku, předtím dodávaných ze zahraničí. V Iževské továrně se nejdřív zavedlo tavení oceli v tyglících (v nádobách pro tavení kovu), později podle způsobu Siemens-Martina. V průběhu osmi let trvání smlouvy (původní sedmiletá smlouva byla následně prodloužena) Nobelův závod a Iževská zbrojovka vyrobily 18.000 šesti-čárkových pušek Krnka 1869, 200.000 čtyř-čárkových pušek Berdan 2 z původní objednávky, 152.000 stejných pušek podle dodatečné objednávky, a 83.455 čtyř-čárkových pušek kozáckého vzoru se závěrem Berdan 2. Dohromady bylo vyrobeno 453.455 kusů, což je téměř 2,5 krát více, než bylo dáno smlouvou o pronájmu. Cena jedné pušky se snížila z 27 rublů na 21 rubl!

 

 

Jakmile se zrodila otázka ohledně pušek se zásobníkem, Ludwig Nobel se pustil do vlastní práce a návrhu. Představil originální projekt řešení připojitelného zásobníku pro jednorannou pušku, který sice neměl praktické pokračování, ale jak kniha6 poznamenává, Ludwigu Nobelovi patří prvenství nápadu, který poté získal rozsáhlý rozvoj v systémech Mausera, Manlichera a jiných.

Zde si dovolíme tvrzení, že pravděpodobně Ludwig Nobel neznal pražské výsledky prací Sylvestra Krnky na toto téma. Zatímco máme k dispozici fotografii Krnkova zrychliče střelby na pušce Berdan 2 (viz foto od VHÚ Praha), na jejíž výrobě se Ludwig Nobel podílel, tak řešení připojitelného zásobníku Ludwiga Nobela se nám nepodařilo nalézt. Krnkovo řešení však také nebylo úplně úspěšné v zavádění do armád, přesto ve Skandinávii měl takový úspěch, který mu přinesl ocenění norvéžskou medailí za zásluhy.[9]

V oblasti moderních zbraní závod Ludwiga Nobela vyráběl také rychlopalné kulomety Gatling. První kulomety tohoto typu byly dodány do Ruska z Ameriky. Představovaly značně složitý stroj provedený ze zaměnitelných

 

částí. Objednávka na 100.000 kusů takových kulometů byla uplatněna v Nobelově továrně v roce 1870 bez výběrového řízení, na základě důvěry. Bylo to oprávněné, jelikož továrna byla pro takovou výrobu vybavena celou škálou zařízení, disponovala zkušeným personálem, a byla přizpůsobena k výrobě rychlopalných kulometů. Tím spíše, že ve zbrojním průmyslu závod Ludwiga Nobela už dříve implementoval princip zaměnitelnosti částí. Během plnění této objednávky továrna současně vyvinula jiný, odlehčený typ stejného kulometu. Původní kulomet od Gatlinga vážil 17 pudů (cca 278 kg), měl 10 hlavní, a mechanizmus poháněný klikou umístěnou z boku. Hlavně této zbraně byly uložené otevřeně kolem osy.

Kulomety vyvinuté v Nobelově továrně vážily 4 pudy (cca 66 kg), měly 6 zkrácených hlavní, umístěných v lehkém bronzovém pouzdře, poháněných klikou umístěnou zezadu zbraně. 80 kusů odlehčených kulometů tohoto vzoru, objednaných v závodě Ludwiga Nobela, bylo vyrobeno v letech 1873-1875, a tuto zakázku továrna rovněž získala bez výběrového řízení. Nezávisle na těchto zakázkách se v továrně vyvíjely rychlopalné kanony palcových kalibrů. Ludwig Nobel předvídal, že myšlenka rychlopalných kulometů se neomezí pouze na malé kalibry, ale že musí obsáhnout i dělostřelecké kalibry.

Na základě toho závod Ludwiga Nobela, společně s kapitánem Zagoskinym, vyvinul rychlopalná děla s kalibrem 1 palec, a nezávisle na tom, společně s V. Baranovem – jednohlavňová děla kalibru 1,5 a 2,5 palce. Ta poslední se prosadila v horském dělostřelectví. Bohužel, nadaný inženýr V. Baranov předčasně skonal, ale jeho nápad o mnoho let později byl s velkým úspěchem použit námořním loďstvem v nejnovějších typech rychlopalného dělostřelectva Gočkissa a Nordenfelda.

Závod Ludwiga Nobela se svými rozmanitými výrobky pomohl strojní výbavou mnoha carským zbrojovkám a muničkám. Namátkou můžeme připomenout dodávky dvou vodních turbín pro Sestroreckou zbrojovku, energetická zařízení pro Ochtenskou továrnu na střelný prach, speciální soustruhy a vrtačky pro výrobu 15“ děl v Permské dělostřelecké továrně, tři hydraulické lisy, pece a čtyři obráběcí stroje do Petrohradské muniční továrny, stejné lisy, pece a stroje do Tulské zbrojovky. Pro arzenál v Petrohradu bylo vyrobeno několik kopírovacích soustruhů, dva stroje na klínovité otvory ve zbraních, formy a lisy na odlévání dle systému kapitána Lavrova, a tak dále. Stejné formy a lisy byly dodány do Bryanské továrny, parní kladivo do Kyjevského arzenálu, transmise do Sestrorecké zbrojovky.

V roce 1870 na Ruské Celostátní Manufakturní výstavě v Petrohradě získal Ludwig Nobel nejvyšší vyznamenání – právo zobrazovat státní znak na svých výrobcích „za perfektní provedení obráběcích strojů, za dobré zpracování částí zbraní, za střely a válečky z kalené litiny, za rozsáhlou výrobu a za chvályhodnou pověst, získanou pečlivým a precizním zpracováním továrnou vyráběných předmětů“.6

Práce Ludwiga Nobela mu vysloužila vynikající pověst i na ministerstvu války. A tak 11. dubna 1875, na návrh General-Feldcechmejstra, car Alexandr II.  Nikolajevič udělil Ludwigu Nobelovi vyznamenání Sv. Anny 2. stupně.

Závod Ludwiga Nobela dál dostával zakázky pro všeobecnou výrobu i výrobu pro carskou armádu v podobě dělostřeleckých granátů a lafet a mnohých dalších výrobků. Závod úspěšně působil mnoho dalších let. Ludwiga samotného to však táhlo k ropnému průmyslu, kde opět získal vynikající postavení a dostal carské Rusko do vedoucí role světového producenta ropy a jejích derivátů! Jeho petrohradský závod mu k takovým výsledkům významně dopomohl.

 

Ludwig Nobel přivedl carské Rusko koncem 19. století na pozici světové jedničky v ropném průmyslu.

I když naše webové stránky jsou dominantně zaměřeny na zbraně Sylvestra Krnky anebo jeho další vynálezy, tak není možno přejít úplným mlčením fenomén Ludwiga Nobela, ve spolupráci s jeho bratry Alfredem a Robertem, v oboru těžby ropy a jejího zpracování. Potvrdilo se zde, že technické nadání Ludwigu Nobelovi umožnilo vnést do tohoto oboru takovou racionalizaci, že na světovém trhu s ropou a jejími deriváty vytlačil Američany z vedoucí pozice!

Začalo to tím, že Ludwig Nobel vyslal svého bratra Roberta v roce 1876 do Kazachstánu a Ázerbájdžánu vyhledávat ořechové dřevo pro výrobu pažeb. Ten si všiml, že na mnohých místech Kaspické oblasti vytéká ropa samovolně ze země. V té době i ruský car Alexandr II. Nikolajevič požádal Ludwiga Nobela o pozornost ropě v situaci, kdy petrolej pro svícení z USA začal tvořit významnou obchodní komoditu, a kdy ruská vláda umožnila volnou soutěž při nákupu pozemků.

Bratři Nobelové (Ludwig, Robert a Alfred, který však Baku nikdy nenavštívil) se rozhodli vytvořit akciovou společnost Branobel v roce 1879, kterou 100% vlastnili. V té době se do Baku v Ázerbájdžánu sjelo mnoho odborníků z různých zemí, a v Baku založili kolonii s názvem „Villa Petrolea“, dnes spíš známou pod označením „The Black City“. Ropné pole v Baku mělo čtyři čtvereční míle (něco přes 10 km čtverečních). Ruský byznys s touto komoditou se mohl rozjet na plné obrátky.

Úspěch snah Nobelů měl několik příčin. Ropa v Baku byla kvalitnější než těžená ropa v Ohiu a v Pensylvánii v USA. Vytěžené množství vysoko převyšovalo množství hlavních světových konkurentů, zejména Rockefellerova Standard Oil. Zatímco jeden vrt v Baku poskytoval v té době za den 280 barelů ropy, tak Rockefellerovy vrty v USA v uvedených oblastech pouze 4,5 barelů za den.

Ludwig Nobel ale také přichází s mnohými racionalizačními opatřeními. Především sofistikovaným způsobem upravuje rafinerie ropy. Staví je na místech, kde mají ideální podmínky. Řeší dopravu ropy do rafinerií prvními ropovody, za přispění rad bratra Alfreda. Staví ocelové zásobníky na vytěženou ropu či produkty z ní. Pro použití v Kaspickém moři navrhuje světově první ropný tanker Zoroaster, který byl vyroben ve Skandinávii.

 

Provozováním moderních technických prostředků v ropném průmyslu vznikají zkušenosti, které Ludwig Nobel obratem využívá ke zlepšování technických zařízení, ale i ke zdokonalování organizace práce a zvyšování kvalifikace dělníků. Proto vznikají další, do té doby neznámé, technické prostředky, jako například železniční cisterny a říční tankery. Těmi se z Kaspického moře po řece Volze rozvážel petrolej hluboko do ruského vnitrozemí.

Ropu a její deriváty bylo potřeba dodávat i do dalších částí světa. V roce 1878, po vyhrané Rusko – turecké válce carem Alexandrem II. Nikolajevičem, nastala úplně nová éra i pro přístav Batumi na břehu Černého moře. Batumi se změnilo v hlavní exportní přístav pro ropu z Ázerbájdžánu. Končil tu ropovod i železnice, takže tudy proudila velká část tehdejší světové produkce ropy. Zdejší ropovod a rafinérii ropy projektoval Ludwig Nobel.

Pokud platilo do roku 1880 pravidlo, že američtí těžaři byli učitelé těch ruských, tak po tomto datu se situace zcela otočila! Jednou z příčin rostoucí těžby ropy bylo i nalézání jejího dalšího odbytu. I tomu věnoval Ludwig Nobel mnoho pozornosti. Jeho továrna v Petrohradě vyráběla a nabízela například topné kotle na naftu, podporovala i vývoj automobilových motorů. Byly uzavřeny dohody o podpoře Rudolfu Dieselovi.

Ruské náklady na těžbu a dodávku ropy ke spotřebitelovi představovaly pouhou třetinu nákladů amerických. A tak zatímco Rakousko – Uhersko nakoupilo od Rockefellera v roce 1882 více než 500.000 barelů americké ropy, tak v roce 1890 to bylo nula barelů. Vývoz ropy z Baku začal v roce 1882, tedy v době, kdy americké rafinérské společnosti ovládaly 85% světové produkce. O šest let později to bylo pouze 53%, a jejich podíl dále klesal.

Věž za věží, vrt za vrtem, barel za barelem, tanker za tankerem. Každý den každý další vytěžený barel znamenal pokles ceny ropy na světovém trhu. Americký Rockefeller není s vývojem na trhu spokojen, a ani se mu nelíbí, že evropský a asijský trh ovládli carové Ruska s jejich bankéřem baronem Alphonsem Rothschildem, bratry Nobelovými a Ázerbájdžáncem Haji Zeynalabdinem Taghijevem. Proto hledá spojence a zakládá American International Corporation (AIC). Přesto se nedaří obrovský vliv ruské ropy na světovém trhu ovlivnit. Nedivíme se proto, že vznikají v Americe a v západní Evropě síly, které chtějí za jakoukoli cenu poměry na trhu změnit. I zde je možno hledat vysvětlení bohaté podpory západu V. I. Leninovi a L. D. Trockému na začátku 20. století a v období 1. světové války při vládě cara Nikolaje II. Alexandroviče. Ale to bychom již byli hodně daleko od původního tématu. Ludwig Nobel totiž v roce 1888 umírá….

 

 

Smrt Ludwiga Nobela je impulsem pro dnes již světově prestižní tradici.

Ludwig Nobel vážně onemocněl a v roce 1887 odjel na jih Evropy se léčit. I během své nepřítomnosti byl stále myšlenkami u výsledků svého díla, u svých společností. Dochoval se text jeho telegramu z 1. října 1887, který odeslal při příležitosti 25. výročí závodu Ludwig Nobel do Petrohradu6:

„Velice lituji, že se nepodařilo dnešní den prožít s vámi. Prosím předat moje srdečné poděkování mým přátelům, kteří se dobrými radami podíleli na mých činnostech, a zejména zaměstnancům a dělníkům, kteří mi mnoho let pomáhali, jak ve špatných, tak i ve šťastných obdobích, svojí věrnou prací. Doufám, jestli Bůh dopřeje, že za pět let s vámi se všemi oslavíme 50-ti leté výročí založení působnosti Nobelů ve prospěch ruského průmyslu.“

Ludwig Nobel zemřel 12. dubna 1888 v Cannes, Francie. Jistý francouzský novinář uveřejnil ve francouzských novinách hned článek o tom, že zemřel vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Deník popsal Alfreda Nobela jako „obchodníka se smrtí“ a v nekrologu ho nijak nešetřil: „Doktor Nobel, jenž zbohatl objevem toho, jak zabíjet lidi rychleji než kdy předtím, včera zemřel.“

Autor novinového článku se zmýlil – nezemřel Alfred Nobel, ale jeho bratr Ludwig. Nicméně právě tento článek, jenž zcela zatratil Alfredův život, měl podle Nobelova životopisu vést k tomu, že se Alfred rozhodl změnit svůj odkaz lidstvu. A to tak, že odkáže svůj majetek na dobročinné a mírové účely.

Alfred Nobel zbohatl na vynálezu dynamitu, výbušniny, která se začala využívat v řadě oborů – pochopitelně také ve vojenství. S pomocí Nobelových třaskavin se lidé mohli zabíjet opět o něco rychleji a účinněji. V tom se novinář nemýlil.

Vynálezce Alfred Nobel na tomto objevu pohádkově zbohatl: na vrcholu úspěchu měl továrny na téměř stovce míst, vlastnil přes 350 patentů. Současně byl většinu života ohledně svých vynálezů poněkud naivní. Svědčí o tom jeho autentický výrok: „Moje továrny na dynamit zřejmě ukončí války dříve než všechny ty vaše kongresy. Ten den, kdy se dva armádní sbory budou schopné zničit jeden druhého během sekundy, se všechny civilizované národy s hrůzou odvrátí od války a rozpustí své armády10.“

Sylvestr Krnka přežil Ludwiga Nobela o patnáct let. Jeho bratry Roberta a Alfreda o sedm. Nakonec i on sám umírá, jako chudý a nemajetný, začátkem ledna 1903.[11]

 

---

 

[1] například Václav ŠKORPIL, Silvestr Krnka. Česká kapitola v zbrojní technice XIX. věku. Vojenské rozhledy, 1927, anebo Miroslav SLANINA, Krnkové a vývoj palných zbraní 1848 – 1926, Praha, leden 1999, anebo Jan SKRAMOUŠSKÝ, Mýtus jménem Krnka, Ministerstvo obrany České republiky – VHÚ Praha, 2016.

[2] V. G. FEDOROV, Výzbroj ruské armády v 19. století, vydáno se souhlasem Hlavní dělostřelecké správy (GAU), 1911, strana 200

[3] V. G. FEDOROV, Výzbroj ruské armády v 19. století, vydáno se souhlasem Hlavní dělostřelecké správy (GAU), 1911, strana 202

[4] V. G. FEDOROV, Výzbroj ruské armády v 19. století, vydáno se souhlasem Hlavní dělostřelecké správy (GAU), 1911, strana 210. Vzorek dragounské pušky Krnka 1869 byl carem přijat do výzbroje 8. srpna 1870 a k jejich výrobě (transformaci) byly použity perkusní pušky Terry-Normana.

[5] Jan SKRAMOUŠSKÝ, Mýtus jménem Krnka, Ministerstvo obrany České republiky – VHÚ Praha, 2016, strana 42

[6] R. GOLIKE, A. VILBORG, Mechanický závod Ludviga Nobela 1862 – 1912, S.- Peterburg 1912, publikace vydaná při příležitosti 50. výročí závodu

[7] Nakonec bylo celkem vyrobeno 931.068 kusů všech modifikací pušek Krnka 1869 (z toho bylo vyrobeno asi 130.000 kusů nových pušek), které byly v carské armádě zaregistrovány. Kromě známých státních či soukromých zbrojovek byly transformace podle Krnkova řešení prováděny i v malých dílnách či kovárnách, často i za nižší náklady, než jak je známe. Zde byli častými zákazníky zejména kozácké jednotky. Údaj o celkovém počtu pušek byl nalezen v: M. EPICHIN, Rychlostřelné pušky sestavené pro ozbrojení ruských vojsk, S.- Peterburg, 1877, část I., kniha 2. – výkonná 6-čárková rychlostřelná puška s kovovým nábojem systému Krnka, vzor 1869. Tato kniha je zajímavá i tím, že vyšla krátce po zavedení pušky Krnka 1869 do výzbroje ruské armády a tím představuje hodnověrný informační zdroj.

[8]  Fotografii pušky ze svých sbírek poskytlo Vojensko-historické muzeum dělostřelectva, inženýrských vojsk a spojařských vojsk v Petrohradě, Ruská federace, pro účely tohoto článku.

[9] Vladimír DYNDA, Puška Krnka 1869 a některé souvislosti …., Praha 2011

[10] Wikipedia