Sylvestr Krnka

Období Krnkova působení v Sedmihradsku v letech 1858−1866 zůstává s ohledem na nepatrné množství dokumentů dochovaných v pozůstalosti zahaleno v temnotách, snad jen s výjimkou informací o opětovných pokusech s prosazováním jeho systému u vojenské správy a epizodní záležitosti s konstrukcí náboje pro předovky z roku 1864. Náboj představoval v podstatě drobné vylepšení usnadňující nabíjení předovky a tvořila jej sestava střely se čtyřmi drátky, na jejichž konci byla upevněna zápalka v obalu z tvrzeného organtinu. Provizorní obal tvořil papírový válec. Při nabíjení střelec nejprve oddělil zápalku a nasadil ji na piston a poté do ústí hlavně nasunul střelu, přičemž došlo k odpadnutí papírového válce. Zatlačení střely nabijákem už představovalo standardní postup. Konstrukce sama, ač údajně zdlouhavě zkoušena rakouskou vojenskou správou, nepředstavovala v době blížícího se nástupu jednotných nábojů nic tak pokrokového, co by mohlo vývoj ovlivnit.^[1]

Vzhledem k naprosté absenci hodnověrných dokumentů se jen z pera rusofila Eduarda G. Valečky můžeme dozvědět o Krnkových snahách z roku 1866, kdy během prusko-rakouské války koketovala vojenská správa se zavedením zadovek Remington Rolling Block. Ta nejprve koncem července objednala u vídeňského továrníka Eduarda Pageta plných 50 000 kusů, aby po ukončení konfliktu objednávku stornovala. Počátkem prosince 1866 sice pušky Remington, poté co byly předvedeny císaři, erár u firmy Paget opět objednal, ale nakonec pouze v počtu 2000 kusů. Do této doby spadají Krnkovy neúspěšné pokusy o zkoušení jeho pušky s tehdy prosazovaným systémem Lindner a následně i Remington u náčelníka 7. odboru ministerstva války generála Jüptnera. Se stejným výsledkem skončila jeho intervence u předsedy dělostřelecké komise plukovníka Bylandta-Rheidta.

Na sklonku roku 1866 se pozornost ustanovené komise pro zkoušení zadovek pod vedením arcivévody Viléma (Hinterladungs-Gewehr-Kommission) soustředila na závěrový systém vídeňského puškaře Franze Wänzela. Tehdy se Krnka obrátil přímo na arcivévodu se žádostí o veřejné přezkoušení a porovnání s Wänzelovým systémem. Žádosti bylo kupodivu vyhověno, avšak porovnání obou systémů se nekonalo, jelikož komise prohlásila Wänzelovu pušku za již vyzkoušenou. Přes provedené zkoušky, kterých se po zjištění Wänzelovy nepřítomnosti zpočátku odmítl Krnka zúčastnit, se dočkal zamítavého verdiktu zdůvodněného rozhodnutím o zavedení systému Wänzel do výzbroje a rozdělením objednávek na výrobu pušek. Tehdy už zřejmě Krnka pochopil, že přesvědčit rakouskou vojenskou správu o kvalitách své zadovky se mu nepodaří. První zadovka zavedená do výzbroje rakouské armády, byť z konstrukčního hlediska problematická, byla přijata 5. ledna 1867. Průběh uvedených událostí popisovaných Valečkou korigovat nemůžeme, v Krnkově pozůstalosti se dokumenty k nim nedochovaly.

Často uváděné a přejímané tvrzení bez přesné datace, pocházející původně z Valečkova pera, se týká epizodní záležitosti ohledně Krnkova odmítnutí místa asistenta ve vídeňském c. a k. Arzenálu, které mu bylo nabídnuto jakožto forma satisfakce za námahu při vývoji a zdokonalování erárem stále odmítané zadovky.^[2] Ačkoliv se Valečka s Krnkou znal a uvedenou informaci měl zcela jistě přímo od konstruktéra, nelze ji vzhledem k osobnosti samotného Valečky přejímat zcela bez výhrad. Nemůžeme hodnověrnost Valečkova tvrzení ani vyvrátit ani potvrdit, lze jen uvést, že v konstruktérově pozůstalosti se dochovalo pouze zamítnutí jeho žádosti o místo asistenta v temešvárském arzenálu. To mu zaslalo 10. ledna 1867 Hlavní velitelství v Temešváru, resp. jeho 3. oddělení, takže o Krnkově „opovrhnutí“ místem nemohlo být v tomto případě ani řeči.^[3] V té době už zřejmě uvažoval o odchodu z armády, kde se jeho letitá snaha o prosazení zadovky a náboje minula účinkem. Krnkův závazek v armádě sice skončil v červnu 1867, ale pravděpodobně už od počátku toho roku pobýval trvale ve Vídni. Tehdy zjevně také pochopil, že sám neprorazí a jedinou možností je najít schopné, ekonomicky silnější společníky.