Sylvestr Krnka

Vyzbrojování ruské armády, ale také řady jiných, věnovala periodika v Čechách pozornost, zejména v tomto ohledu vynikal česko-moravský vojenský týdeník Žižka vycházející od roku 1870 a v srpnu 1871 přejmenovaný na Vlasť. V 17. čísle Žižky z 28. května 1870 vyšel článek „Národní zbraň“, zřejmě z pera majitele listu Eduarda Rüffera či redaktora Hynka Langa, vyzývající Čechy a Moravany k zakoupení Krnkovky, jež by se tak měla stát „národní zbraní slovanskou“ a sloužit jako jednotná puška měšťanských střeleckých jednot.  Později Krnkovi životopisci přisoudili autorství vzletné myšlenky samotnému konstruktérovi s tím, že chtěl vytvořit protiklad „národní zbrani německé“ – Dreyseho jehlovce. To některé pozdější publicisty utvrzovalo v názoru na Krnkovy sebepropagační a sebeoslavné tendence, aniž by hledali původce výroku. Tisk také neopomněl referovat o velkolepé akci na pražské střelnici začátkem května 1870 za účasti redakce Žižky a velitele pražských měšťanských sborů rytíře ze Steffků , na niž dorazil z Petrohradu i Krnka. Zařizování tamní výroby nábojů ho tedy zjevně příliš časově nevytěžovalo.

V té době také vycházel na pokračování na stránkách Žižky popis Krnkovy pušky, jehož autorem nebyl nikdo jiný než Alfred Penecke. Čerpal přitom ze své publikace, kterou vydal na podzim předchozího roku, a obsahově se od ní neodchyloval. Nelze se tedy divit, že Peneckeho stati se tak staly jedním ze základních kamenů pro většinu pozdějších Krnkových životopisců.^[1] Seriál uzavíral v 15. čísle ze 14. května 1870 popis nejnovějšího, na Vasiljevském ostrově vyráběného provedení náboje, zaslaný Peneckemu z Petrohradu samotným Krnkou jakožto dodatek k původnímu popisu otištěnému v publikaci Das beste Rückladungsgewehr System Krnka. Kromě technického popisu článek informoval, že v té době Speciální oddělení vyrábělo na 25 lisech 25 000 nábojnic denně a do roka se měla produkce podle smlouvy uzavřené s vládou zvýšit na 125 000 kusů.  Od 1. října 1871 se počítalo s denní produkcí 200 000 nábojnic vyráběných na 250 lisech. Závěr seriálu doprovázelo oznámení o úmluvě mezi Eduardem Rüfferem a Krnkou, na jejímž základě list přijímal objednávky na Krnkovy pušky od jednotlivců, střeleckých a sokolských spolků za cenu 33 zlatých za kus. Pokud by počet objednávek přesáhl 1000 kusů, zavazoval se Krnka snížit prodejní cenu na 25 zlatých.^[2] Vlasť také otiskla ve svém prvním vydání z roku 1872 popis Krnkovy ruské pušky včetně jejího nákresu a ve stejném čísle byl uveřejněn článek „Ozbrojení v Rakousku“, nemilosrdně kritizující zavedené pušky Werndl a poukazující na podstatně vhodnější systém Krnkův, a navíc emocionálně umocněný úspěchem v Rusku – tedy zavedením v carské armádě. Nacionálně laděným článkům podobného typu ovšem unikaly další výzbrojní souvislosti, například zavedení a výroba pušek Berdan II. Publikované materiály se zcela jednoznačně nesly na vlastenecké vlně s akcentem panslavismu, což reflektovalo tehdejší atmosféru české a moravské vlastenecké části společnosti. Nicméně adorace Krnkova úspěchu v Rusku nebyla tak neoprávněná, jak by se dnes mohlo zdát. Podobného úspěchu na zbrojním poli nedosáhl do té doby žádný Čech, ať již si o Krnkově vlasteneckém založení můžeme myslet cokoliv.

Krnkovky před soudem

Zatímco se Krnka ještě v Petrohradě věnoval zařizování výroby nábojů ve Speciální dílně na Vasiljevském ostrově, proběhla v Praze soudní pře, jejímž hlavním aktérem byl bývalý redaktor opozičních Národních listů, český spisovatel a novinář Jakub Arbes (12. 6. 1840 – 8. 4. 1914), obžalovaný z velezrady za článek s názvem „Krnkovky“, jejž uveřejnily Národní listy 10. června 1870. Soudní přelíčení zahájené 21. července jej vinilo z podněcování k všeobecnému ozbrojování, jehož se měl dopustit v inkriminovaném článku referujícím o Krnkových puškách, jimiž se v té době vyzbrojovala ruská armáda, a které Krnka, jak již bylo zmíněno, nabízel prostřednictvím Eduarda Rüffera, vydavatele vojenského časopisu Žižka. Jádrem obžaloby se stala stať: „Je zajisté žádoucno, aby národ český opatřil se dobrou zbraní, aby mohl kdykoliv toho bude potřebí hájiti rukou ozbrojenou vlast svou tak statečně, jakož ji v posledních letech hájil slovem, písmem a politickou vytrvalostí. Jen národ silný a ozbrojený dovede sobě opatřiti bezpečnou domácnost. Bylo by na čase, aby na venkově zřizovaly se střelecké spolky a aby mladíci a dospělí mužové cvičili se ve zbrani. Kdož ví, nebudeme-li co nejdříve potřebovati své vlastní moci zbrojné.“^[3]  Podobné deklamace nebyly v té době ničím zas tak neobvyklým a vlastenecký étos prožíval tehdy jeden ze svých vrcholů. Nicméně stačila k tomu, aby se jí soud na základě žaloby státního návladního dr. Hlaváčka zabýval. Z obžaloby z velezrady nakonec sešlo, přesto soud literáta potrestal za přečin zanedbání povinné redaktorské péče podle paragrafu 244 trestního řádu k třídennímu žaláři. Pro Arbesa představoval verdikt v zásadě jen drobnou lapálii v porovnání s tím, že v únoru téhož roku byl odsouzen ke čtyřem měsícům odnětí svobody za článek „Z boží milosti a vůle národa“ otištěný v Našich listech v roce 1869 a o čtyři roky později si odseděl ve vězení v České Lípě za své články v Národních listech dokonce třináct měsíců.^[4]

Kauza sama velký rozruch zjevně nenadělala, nicméně přispěla svojí měrou ke zvýšení Krnkovy popularity ve vlasteneckých kruzích, aniž by se o to sám nějak přičinil.

Návrat do Čech

Vyprovázen četnými delegacemi včetně ruských Čechů opustil Silvestr Krnka 18. října 1871 s rodinou Petrohrad a vydal se do Prahy, kde se chtěl trvale usadit. Těsně před svým odjezdem ještě zaslal ministru války D. A. Miljutinovi další žádost o zvýšení odměny, jejíž text sice neznáme, avšak v odpovědi, datované 29. května 1872, mu Výkonná komise dala zcela jasně na vědomí, že veškeré smluvní vztahy byly ukončeny a závazky vyrovnány. Také mu připomněla, že k účasti na zřízení dílny přistoupil zcela bezplatně, ale rovněž skutečnost, že náklady na vývoj náboje nesl baron Hahn, který ze sumy 9000 rublů určené na zřízení dílny a vývoj zkušebních nábojů vyplatil Krnkovi 4500 rublů bez ohledu na to, že veškeré výdaje hradil baron sám. Snad jedinou výjimkou bylo dodání 26 lisů na výrobu nábojů, které ovšem dílně prodal v jím stanovené ceně 55 rublů za kus. Z dalších výčtů je zřejmé, že Krnka dodatečně požadoval vyplacení prémií z každého tisíce vyrobených nábojů. Podobný nárok ale nebyl součástí původní smlouvy, což mu komise také připomněla a jeho žádost tak shodila ze stolu.^[5]

Jako upomínku na dobu strávenou v Petrohradě si Krnka do Prahy kromě jiného přivezl jednu garnituru nástrojů a matric používaných k výrobě nábojů a album s jejich vyobrazeními, nakreslené na památku F. Růžičkou, zřejmě Krnkovým spolupracovníkem ze Speciálního oddělení. Věnování na předsádce nese datum 4. října 1871, tedy čtrnáct dní před jeho odjezdem z Petrohradu. Jednotlivé nástroje garnitury sestávající z 31 kusů nesou značku v podobě elipsy, v níž jsou písmena OGK označující Speciální dílnu (Otděl Gan-Krnka). Soubor nástrojů i album pocházejí z Krnkovy pozůstalosti a jsou dnes součástí sbírek VHÚ.

Krátce po svém návratu do Čech koupil v listopadu v Praze na Královských Vinohradech vilu čp. 252, v pozdějších letech označovanou jako vila Krnka, včetně přilehlého pozemku Na Zvonařce, za niž zaplatil rovných 24 000 zlatých^[6]. Původně měla adresu U nuselských schodů čp. 252, v období mezi světovými válkami přináležela k Polské ulici (dnes Jana Masaryka 252/6). Po přesídlení do Michle využívala Krnkova rodina vilu jako nájemní a často jim ale také posloužila coby zástavní v případech finančních půjček od různých věřitelů. V Krnkově vile bydlel například od roku 1876 profesor Vojtěch Šafařík (26. 10. 1829 – 3. 7. 1902), proslulý český chemik a tvůrce českého názvosloví chemických prvků a stavů jejich slučenství. Ostatně ulice ústící u Krnkovy vily a nuselských schodů dodnes nese Šafaříkovo jméno.