V rámci studia odkazu velkého českého puškaře pana Silvestra Krnky jsme již dříve zmapovali jím, anebo jeho rodinou, vlastněné nemovitosti – viz články na jiném místě těchto webových stránek. Zatímco objekty na Vinohradech čp. 252 či v Pačejově, jsou v dobrém, rekonstruovaném stavu a slouží úspěšně dál svým současným majitelům, tak usedlost v Michli čp. 57 je zchátralá. Zmapovat její současný stav před sanací bylo hlavním záměrem dvou našich návštěv.
Tento článek je prvním uceleným dokumentem o sídle Silvestra Krnky č. p. 57 v Michli u Prahy od doby, kdy se Silvestr Krnka dostal do pozornosti médií. A to tedy od druhé poloviny 19. století uteklo mnoho vody ve Vltavě. Naším dalším záměrem bylo tento stav napravit. Někdejší Krnkovu michelskou nemovitost jsme také navštívili v době, kdy jeden ze dvou původních objektů ještě stojí.
Záměr získat další nemovitost za Prahou dostal konkrétní obrysy již na jaře roku 1872, kdy Krnkova žena Alžběta koupila v dražbě prostřednictvím exekutora Bohdana Schuberta za 1600 zlatých usedlost v Michli s číslem popisným 57. Jednotraktová, nepodsklepená, zčásti rozpadlá budova se sedlovou střechou a kamennou podezdívkou s parcelami č. 33, 34 a 35 prošla v červenci 1870 exekučním řízením vedeným s majitelem Janem Kalivodou, do něhož byly zahrnuty i pozemky na parcelách č. 917, 930 a 953, vzhlížející do michelského údolí. Alžběta Krnková ji získala na základě dražební smlouvy z 19. dubna, přičemž za Jana Kalivodu zaplatila veškeré pohledávky vázané na nemovitost zástavním právem. Původní majitel usedlosti o střechu nad hlavou nepřišel a bydlel zde na výměnku se svojí ženou Marií až do své smrti v roce 1880.
Silvestrova rodina i nadále žila ve vinohradské vile, ale do Michle se záhy nastěhoval nejstarší Silvestrův bratr František. Po 46leté učitelské službě dal v říjnu 1870 c. k. školní radě v Prachaticích výpověď. Plicními chorobami podlomené zdraví a hmotná nouze jej donutily uchýlit se nejprve k bratru Václavovi do jihočeského Račova, kde se půldruhého roku léčil. Poté pobyl krátký čas u své sestry Marie ve Velkém Boru a pak odešel do Prahy na Vinohrady za Silvestrem. Po necelém půlroce se v prosinci 1872 nastěhoval do částečně rozpadlého a zřejmě tehdy také neudržovaného domu v Michli. V té době už michelskou usedlost obývaly Františkovy a Silvestrovy sestry, jež si na živobytí vydělávaly jako švadleny, zatímco František převzal odpovědnost za udržování vily na Vinohradech a řadu jiných účetních záležitostí, o něž se staral až do své smrti v říjnu 1882.
V březnu 1876 nechal Krnka zrekonstruovat nejen původní stavení do obyvatelné podoby, ale také ještě postavit ve svahu pod domem jednopatrovou budovu o rozměrech 15,4 x 5,5 m, jež měla v budoucnosti sloužit jako dílny pro výrobu vzorků pušek a dalších Silvestrových vynálezů. Na výstavbu objektu bezesporu tehdy neměl finanční prostředky, proto uzavřel s michelským stavitelem pivovarských pecí Františkem Zlochem smlouvu o čtyřletém pronájmu jednoho patra vinohradské vily s ročním výnosem 500 zlatých. Za to se Zloch zavázal vystavět do tří měsíců spodní objekt se čtyřmi místnostmi. Že bude sloužit jako dílny, to michelský stavitel nevěděl; zadání projektu mělo charakter letního bytu. Rodina se do Michle přestěhovala z Vinohrad v druhé polovině července 1876, avšak radost z nového sídla kalila zpočátku řada závad, jež byly důvodem rozezlených Krnkových dopisů staviteli Zlochovi.
O tři roky později, v březnu 1879, uzavřel Krnka s jiným stavitelem, s Jozefem Vrbským, smlouvu na přístavbu horního objektu do podoby patrové vily, které vévodila na severní straně ve dvoře věž o stranách 3,4 x 5 metrů, jejíž schody sloužily k přístupu do patra. Přízemí budovy se základním půdorysem o rozměrech 17,2 x 6 metrů symetricky dělil průjezd do dvora, z něhož se vcházelo do obou částí domu se třemi pokoji a kuchyní. Salon pro hosty, nacházející se nad průjezdem, představoval největší místnost prvního patra s dalšími dvěma pokoji. S výškou věže 12 metrů představovala vila ve své době zřejmě nepřehlédnutelnou dominantu tehdejší Horní Michle, dobře viditelnou při příjezdu do Prahy českobudějovickou silnicí. Ulici, v níž stála, lemovalo tehdy ve směru od hlavní silnice jen devět objektů po levé straně.
Dobová pohlednice z Michle. Jde o křižovatku současných ulic Michelské, Nuselské a U Plynárny pohledem z Bohdaleckého vrchu. Na obzoru u symbolu 1 je vidět špička věže Krnkovy vily. U symbolu 2 je vidět věž farního kostela Narození Panny Marie z roku 1724 v někdejší Kostelní ulici, nyní Baarově
Na dvoře, uzavřeném z ulice vilou a od svahu objektem dílen, se na levé straně nacházela ještě maštal (později využívaná jako prádelna) a kůlna přiléhající k věži. Celá dostavba pohltila částku 2650 zlatých, ale ani tyto práce se neobešly bez závažných problémů, jež musel stavitel Vrbský dodatečně napravovat. Úpravy a následné předělávky vyčíslil Krnka na 591 zlatých a 30 krejcarů, ale už nevíme, zda šly k tíži Jozefa Vrbského. Pravděpodobně ano, a stavba nakonec prošla 10. září 1879 kolaudací.
Michelská usedlost se stala místem, kde vznikaly Krnkovy pokusné pušky, zrychliče a nábojnoše, kde se rodily konstrukce opakovaček, na nichž v osmdesátých letech pracovali otec se synem a kde Silvestr Krnka vymýšlel a zkoušel konstrukce svých dopravních prostředků. Prostorná zahrada ve svahu pod dílnami byla svědkem nejen střeleckých zkoušek, ale také prvních pokusných jízd Krnkových vozíků, kvůli nimž nechal Krnka vykácet řadu stromů. Stejně jako vila na Vinohradech sloužila michelská nemovitost jako zástavní při různých půjčkách, jimiž Silvestr často řešil svou finanční situaci. Krnkova rodina nežila v Michli nepřetržitě, alespoň její dětská část se v září 1880 přestěhovala do vily na Vinohradech a setrvala zde až do února 1882.
Ve faktickém a knihovním vlastnictví Alžběty Krnkové nezůstala michelská usedlost až do její smrti v lednu 1902, prodala ji totiž počátkem února 1897 synovi Emanuelu Krnkovi a jeho ženě Růženě za částku 9500 zlatých se zárukou výměnku pro sebe a svého muže. Prodej souvisel s narůstající řadou nesplácených půjček, z nichž nejstarší pocházela z ledna 1892. Z kupní ceny uhradila Alžběta Krnková veškeré pohledávky vázané zástavním právem na michelskou usedlost a dům v Pačejově čp. 63 v jižních Čechách. Podle článku III kupní smlouvy ze dne 6. února 1897 získali manželé Krnkovi výměnek za následujících podmínek:
„Paní Alžběta Krnková za souhlasu pánů manželů Emanuela a Růženy Krnkových si vyhražuje bez srážky z tržní ceny v domě čp. 57 v Michli v doživotní užívání přízemní byt /:v pravo z ulice první:/, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a sklepu, pak z kůlny, jež zříditi se má za dílnu, pro sebe a pro svého manžela Sylvestra Krnku, tím způsobem, že užívání dílny přestane, jakmile pan Sylvestr Krnka zemře, kdežto užívání ostatních částí onoho bytu trvati bude tak dlouho, dokud oba neb jen jeden z jmenovaných manžele pánů Alžběty a Sylvestra Krnkových na živu bude.“
Ale ani tím se nevyřešily všechny Krnkovy dluhy a dne 20. prosince 1897 prodala paní Růžena Krnková svoji polovinu usedlosti Michle čp. 57 svému choti Emanuelovi. Záznam do Pozemkové knihy byl proveden 26. ledna 1898 s tím, že Emanuel Krnka se stal jediným majitelem objektu čp. 57 v Michli. Emanuel Krnka zemřel 11. listopadu 1917 a po vyřízení dědických náležitostí připadl dům čp. 57 v Michli jeho ženě, Růženě Krnkové. Tato skutečnost je vyznačena v Pozemkové knize dne 30. 11. 1918. Po dalších osmi letech byl dům čp. 57 v Michli prodán mimo rodinu Krnků. Stalo se tak 14. září 1926 a novou majitelkou se stala paní Božena Kobíková. Manžel paní Kobíkové Václav získal polovinu domu dne 23. prosince 1933. Ale hned 15. února 1934 byla do Pozemkové knihy vnesena poznámka upozorňující na možnost vykoupení nebo vyvlastnění domu čp. 57 v Michli k účelům regulačním nebo jiným.
V průběhu Pražského povstání 8. 5. 1945 byl pan Václav Kobík ve svých 63 letech nešťastnou náhodou zastřelen u svého domu čp. 57 v Michli. V rámci pozůstalostního řízení připadl jeho podíl na domě vdově Boženě Kobíkové, což bylo 14. dubna 1948 také zaneseno do Pozemkové knihy. V současné době je dům i s příslušnými pozemky majetkem jedné obchodní a developerské společnosti z Prahy.
Dnes již Krnkova vila neexistuje, po druhé světové válce byla (po roce 1953) zbourána a její podobu známe pouze z jedné fotografie a několika stavebních plánů z let 1879 a 1941. Jediné, co ji dnes připomíná, je zeď severní strany s průjezdem a vchodovými dveřmi, oddělující dvůr někdejší usedlosti od ulice. Z věže zbyl pouze jeden schod zazděný do přístavku ve dvoře a na místě, kde budova stála, dnes rostou čtyři stromy. Dolní objekt původních dílen se dochoval, byť prošel v druhé polovině sedmdesátých let minulého století stavebními úpravami do podoby rodinného domku.
Ulice, v níž Krnkův dům čp. 57 stával, neměla původně žádné označení, až později dostala jméno Kostelní, podle farního kostela Narození Panny Marie z roku 1724, stojícího na dohled od domu. Tehdy měl dům orientační číslo 35 a název si ulice podržela až do roku 1939. Za války ji úřady přejmenovaly na Puchholtzovu (Puchholtzstrasse) a po roce 1945 se vrátila k původnímu názvu Kostelní. Před rokem 1951 byla přejmenována na Baarovu ulici a tento název nese dodnes. Orientační čísla se však měnila, takže v současnosti má objekt s čp. 57 orientační číslo 7.
Laskavostí současného majitele objektu jsme se mohli seznámit s aktuálním stavem bývalého Krnkova sídla. Na první pohled je však areál značně změněný proti původnímu stavu, nepoužívaný a zanedbaný. Několik následujících fotografií zavede i vás na místo, které na nás působilo bez ohledu na všechny souvislosti. Působilo napětím z očekávání, a také i zvláštním pocitem sdílení místa spolu s významnou historickou osobností…
Tomu našemu pocitu uvnitř duše z určitého prostředí se dnes běžně říká a označuje se jako genius loci. Je to převedený význam z římské mytologie ve smyslu významu specifické atmosféry dané oblasti. Chtěli bychom však věřit, že původní význam genius loci pro ducha či bůžka ochraňujícího určité území, který však podle všech, i výše uvedených, souvislostí moc toho v minulosti neodpracoval, se navrátí. Navrátí se po sanaci celého pozemku a výstavbě nového objektu, který podle předběžných dohod s investorem ponese vhodným způsobem důstojnou připomínku významného Čecha pana Silvestra Krnky.
Severní nosná zeď Krnkovy vily s průjezdem do dvora. Ve výklenku zazděného původního okna je umístěna pamětní deska oběti Pražského povstání z května 1945, panu Václavu Kobíkovi.
Pohled ze dvora na jedinou zeď Napravo bývalá maštal, později využívaná jako prádelna
Objekt na pravé straně vznikl na místě bývalé věže s přístupovým schodištěm do prvního patra vily
Původní objekt Krnkových dílen z roku 1876, upravený v polovině 70. let minulého století do podoby letního domu
Z původní výzdoby zbyly pouze dvě alegorické sochy u vchodu do objektu.
Pohled na severní zeď Krnkovy vily ze dvora. Nalevo od vrat přístěnek zbudovaný na základech někdejší věže
Pohled z okna někdejších dílen
Objekt dílen při pohledu ze zahrady. Pod opadanou fasádou jsou patrné překlady původních oken. Středová část se vchodem a balkonem zůstala zachována. Na snímku je i prezident Sylvestr Krnka, o.s. pan Ing. Stanislav Vondráček, CSc. (vpravo) spolu se zástupcem majitele a budoucího investora
K usedlosti Sylvestra Krnky náležela poměrně prostorná zahrada, sahající až do míst dnešní panelové výstavby
Půdorys Krnkovy vily
Bokorys Krnkovy vily s věží vysokou více jak 12 m
Plán úpravy kanalizace v čp. 57 z roku 1941 s půdorysnými rozměry objektu vily
Dílny puškaře Krnky – suterén a řez. Později byl objekt přestavěn na obytný