Krátce po zavedení Krnkovy pušky do výzbroje uzavřelo ministerstvo války kontrakty na jejich výrobu nejen s třemi hlavními zbrojovkami v Tule, v Iževsku a v Sestrorecku, ale také s šesti dalšími soukromými závody. Přestože primárně vyhovoval Krnkův systém především pro výrobně levnou přestavbu šestičárkových předovek model 1858, objednávky se týkaly i zcela nových pušek. Jejich výroba byla ale svěřena jen státním zbrojovkám, jež měly do konce roku 1870 vyrobit 120 000 kusů. U zadovek vyrobených přestavbou ze starých systémů se počítalo do konce roku 1869 s výrobou 112 000 pušek a k 23. září 1870 očekávala armáda převzetí 502 695 zbraní. Tulskij oružejnyj zavod obdržel objednávku na výrobu již 25. dubna 1869 a měl vyrobit 18 000 nových a 92 695 adaptovaných pušek. Iževská zbrojovka získala 3. května 1869 objednávku na 62 000 nových a 70 000 přestavěných zbraní a v Sestrorecku měli nově vyrobit 40 000 krnkovek a o 10 000 více jich měl adaptovat ze starých systémů. Nobelův závod v Petrohradě, firma Meinhardt, Ronefeld a Šmelcer v Libavě a nám již známá dílna Theodora Menkeho v Kyjevě obdržely objednávky představující adaptaci 90 000 systémů v každém z nich, přičemž libavská firma do prosince 1871 nevyrobila ani jednu pušku. S touto informací ohledně stavu výroby v Libavě přišel 12. prosince 1871 týdeník Vlasť v článku Vyzbrojení ruské armády, ale skutečnost byla zřejmě jiná. Byť nevíme, kolik pušek libavský závod vyrobil, ve sbírkách a mezi sběrateli se exempláře z Libavy vyskytují. Nejmenší objem čítající 20 000 pušek připadl na Dílnu generálporučíka Standěršelda v Tiflisu (dnešní Tbilisi – od roku 1936).[1] Zbrojní dílna ve Varšavě začala s přestavbami předovek v říjnu 1869, a ačkoliv neměla pevné objednávky, do konce roku 1872 dodala carské armádě 34 941 pušek.
Před zahájením výroby však musela Hlavní dělostřelecká správa – kompetenční nástupce Výkonné komise, vyřešit řadu problémů. Klíčový z nich představovalo zajištění shodnosti výroby v uvedených závodech, jelikož správa měla k dispozici pouze jeden schválený exemplář, jenž mohl sloužit jako etalon, přičemž jen tulská zbrojovka potřebovala deset exemplářů pro devět svých dílen, ve kterých se výroba připravovala. GAU se problému zhostila tím způsobem, že jediný schválený etalon putoval z jednoho závodu do druhého, kde podle něj vyráběli další etalony.[2]
Období produkce Krnkových pušek bylo krátké; vyráběly se jen v letech 1869−1871. Do konce roku 1869 zhotovily státní zbrojovky pouze 13 831 nových pušek, zatímco transformovaných zbraní dostala armáda 104 387 kusů. Během následujícího roku dosáhla produkce celkového počtu 406 319 sestávajícího z 64 434 nových a 341 885 adaptovaných pušek. V posledním roce výroby dostala carská armáda od zbrojovek 85 860 kusů, z nichž jen 8870 bylo nových a 76 990 pušek mělo základ v předovkách. Celkově tak zbrojní závody dodaly carské armádě 87 135 nových a 523 262 přestavěných pušek Krnka 1869, což dohromady představovalo 610 397 kusů.[3] Kromě pěchotního provedení ruské zbrojovky dělaly také dragounské a kozácké varianty. Pěchotní varianta měla celkovou délku 1350 mm a hlaveň dlouhou 914 mm. Délka záměrné činila 787 mm a hmotnost zbraně se pohybovala okolo 4150 gramů. Pušky pro kozácké oddíly se na první pohled odlišovaly spouští v podobě válečku a absencí obvyklého lučíku. Společný charakteristický rys ruských Krnkových pušek představovalo bronzové pouzdro závěru a volba tohoto materiálu tehdy nepochybně souvisela s rozvojem technologie lití barevných kovů v Rusku.
Podle údajů zveřejněných v listopadu 1872[4] disponoval varšavský vojenský okruh 75 312 puškami Krnka 1869, vilenskému okruhu bylo přiděleno 66 484 kusů, moskevský vojenský okruh jich měl 82 566, petrohradský 57 020, charkovský 47 120, kyjevský 38 886, kazaňský 13 340, oděsský 49 670, čuchonskému okruhu bylo přiděleno 10 190 pušek a na Kavkaz se dostalo 3326 kusů. Celkem se tedy jednalo o 443 914 pušek systému Krnka.
Šestičárkové pušky čekala v carské armádě oproti puškám Berdan II kratší kariéra. K 1. lednu 1877 disponovala ruská armáda 1 323 525 puškami, z nichž 810 783 tvořily pušky Krnka a Carlé a zbývajících 512 772 připadlo na čtyřčárkové pušky Berdan II. K vyřazení veškerých šestičárkových jehlovek a pušek Krnka došlo postupně do konce roku 1883, kdy skončily ve skladech.
Výroba nábojů v Petrohradě
Nedílný krok přezbrojovacího procesu představovalo zvládnutí výroby jednotných nábojů, což s sebou neslo zavedení nových výrobních technologií, zejména v oblasti zpracování mosazi. Výroba mosazných nábojů systému Hahn-Krnka se neobešla bez dodávek mosazného plechu, z něhož se nábojnice vinuly. Na počátku výstavby závodů na výrobu střeliva se v Rusku nacházelo jen šest firem zařízených na výrobu mosazného plechu, avšak jeho jakost z valné části nevyhovovala požadavkům kladeným na výrobu vinutých nábojnic. Snaha carské vlády zajistit produkci z vlastních prostředků bez závislosti na zahraničních dodavatelích se přes řadu potíží dočkala úspěchu. Ten se ale na počátku roku 1870 týkal pouze výroby uvedených nábojů. Tažené nábojnice pro čtyřčárkové pušky systému Berdan I musela carská vláda ještě z části dovážet z Ameriky.
Centrum výroby nábojů se tehdy zrodilo v Petrohradě, kde ze třech závodů a několika samostatných dílen vznikl pod vedením profesora I. A. Višněgradského Petrohradský závod na výrobu střeliva (Petěrburgskij patronnyj zavod), přičemž hlavní impulz k jeho výstavbě představovalo právě zavedení Krnkovy zadovky a náboje do výzbroje armády. Nově zbudovaný závod sestával z Vasiljevského oddělení na Vasiljevském ostrově, jež vyrábělo denně okolo 450 000 nábojnic a zaměstnávalo 1300 dělníků, a Litějného závodu, nacházejícího se na rohu Litějné třídy a Špalerné ulice, jenž čítal 750 zaměstnanců a vykazoval v denní produkci 160 000 šestičárkových a 10 000 čtyřčárkových nábojnic. Třetí samostatný závod představovalo Nabíjecí oddělení, jež se také nacházelo na Vasiljevském ostrově na Vyborgské straně, kde se náboje adjustovaly a zároveň se zde vyráběly olověné střely, přičemž pro náboje pušek Berdan I se střely zhotovovaly lisováním, zatímco pro šestičárkové náboje je závod vyráběl zpočátku starou, poměrně nákladnou technologií litím do forem. Rozvoj výrobních technologií postupně odstranil ruční lisování střel do nábojnic při adjustaci a nahradil jej strojními lisy. Nedílnou součástí petrohradského komplexu bylo také Ochtenské kapslové oddělení, jehož výhradní výrobní program představovaly zápalky pro náboje a denní produkce dosahovala až 900 000 zápalek. [5]
Do petrohradského komplexu spadala také Speciální dílna, jež vyráběla vinuté nábojnice Hahn-Krnka, jejíž každodenní produkce činila rovněž okolo 160 000 nábojnic pro Krnkovy pušky. Některé prameny je uvádějí pod názvy Hahn (Gan) či Hahn-Krnka, stejně jako samotnou dílnu, pro niž se užíval název Oddělení Hahn-Krnka (Otděl Gan-Krnka). O zřízení speciální dílny rozhodl car na základě doporučení ministra války ze dne 24. února 1870 s tím, že její výstavba bude ukončena v březnu a od 15. června měla dílna běžet na plný provoz s částečným zavedením noční práce a předpokládanou produkcí 4 miliónů nábojnic měsíčně. S úkolem dohlížet na zařizování výroby nábojů pobýval Silvestr Krnka v Petrohradu již od srpna 1869.[6] Za rozběh výroby Speciální dílny a jejího uvedení do pravidelného chodu mu byla přislíbena cílová odměna ve výši 2000 rublů. [7] K slavnostnímu a poměrně velkolepému vysvěcení dílny došlo 20. září 1870 za přítomnosti carova bratra velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče a řady vojenských osobností včetně členů přezbrojovací komise, o čemž referovala řada periodik.[8] Tímto slavnostním aktem Krnkova práce v závodě neskončila a teprve 3. dubna 1871 jej Výkonná komise pro přezbrojení armády zprostila veškerých závazků v dílně, která byla v té době už v plném provozu. Jeho pracovní úvazek tak skončil po jednom roce a 26 dnech a víme tedy, že zde pracoval od 7. března 1870. Za to mu náležela státem určená výplata ve výši 2400 rublů ročně, takže za uvedenou dobu dostal vyplaceno přesně 2573 rublů a 33 kopějky. Současně dostal slíbenou odměnu 2000 rublů za práce na zřízení dílny a společně s plukovníkem Hahnem obdrželi za konstrukci nábojů jakožto vynález dohromady 5000 rublů, takže Krnka obdržel šek na 4500 rublů. [9] Pro Krnku z hlediska osobní prestiže znamenalo asi víc udělení Řádu sv. Stanislava 3. stupně jako výrazu „ocenění vynikajících zásluh a prospěšné účasti při přezbrojování armády“, jak stojí v udělovacím dekretu. O udělení řádu rozhodl 20. srpna 1871car Alexandr II. a Silvestru Krnkovi byl předán o jedenáct dní později. Kromě Krnky ocenil car ještě tři české zaměstnance speciální dílny stříbrnou záslužnou mincí na stužce řádu sv. Stanislava, jejich jména ale neznáme.[10]
Výroba kovových nábojů v Petrohradě se postupně stále zvyšovala. V prvním roce, tedy od května 1869 do března 1870 činila měsíční produkce okolo 1,5 mil. nábojů, v dalším pololetí se zvýšila na 6,5 mil. s následným zvýšením na v té době neuvěřitelných 11,5 miliónů nábojů. Od zahájení výroby do listopadu roku 1871 dokázal petrohradský závod vyrobit 213 800 000 nábojů, z nichž 179 500 000 připadlo na náboje s taženou a 30 miliónů na náboje s vinutou nábojnicí. Nábojů pro pušky Berdan I se zde vyrobilo jen 4,3 miliónu. [11]
Náboj pro Krnkovu ruskou pušku – dnes známý jako 15,24 mm Krnka – měl válcovou, 40 mm dlouhou nábojnici s okrajem o průměru 19,9 mm. Olověná, neplášťovaná střela s lubrikačními drážkami na vodicí části měla hmotnost 36,9 gramu a její dno s dutinou oddělovala od prachové náplně mosazná krytka. Náboj měl celkovou délku 54,8 mm a jeho hmotnost činila 55 gramů. Udávaná počáteční rychlost střely se pohybovala okolo 300 m.s-1.
[1] Zpráva o objednávkách 6čárkových pušek jehlovkového systému a systému Krnka poskytnutá V. Francevem. V uvedeném přehledu je uvedena ještě Zbrojní dílna ve Varšavě a sdružení tulských puškařů (Tul´skije oružejniki), aniž by u nich figurovaly výše a data objednávek.
[2] Vladimir Vasiljevič Mavrodin, Valentin Vladimirovič Mavrodin: Iz istorii otěčestvenogo oružija – Russkaja vintovka, Izdatěl´stvo Lenigradskogo universitěta, Leningrad, 1984, s. 137.
[3] Tamtéž, s. 138, tabulka 2. Je třeba mít na zřeteli, že součty v tabulce neodpovídají skutečnosti.
[7] Oznámení Výkonné komise pro přezbrojování armády o výstavbě dílen ze 7. března 1870, VHÚ, fond XIII, Pozůstalost Silvestra Krnky.
[8] Deník Moravská orlice, 2. října 1870, s. 1: Zasvěcení Krnkova závodu na náboj. Podrobný popis uveřejnil také českomoravský vojenský týdeník Žižka v 35. čísle z 1. října 1870 na s. 277−278.
[9] Oznámení Výkonné komise pro přezbrojení armády z 3. dubna 1871, VHÚ Praha, fond XIII, Pozůstalost Silvestra Krnky.