V průběhu šedesátých let 19. století zkoušela ruská armáda řadu systémů zadovek a posuzováním Zbrojní komise prošly pušky domácí i zahraniční provenience. Jména konstruktérů generálporučíka E. I. Totlebena (hrdiny obrany Sevastopolu v letech 1854−1855), puškaře Vasilije Lebeděva, kapitána Vjatkina, rižského inženýra Ludwiga André, štábního kapitána Těrentěva, kapitána Kletočnikova či plukovníka Čagina, kteří pokoušeli štěstí na poli zbrojní konstrukce, upadla téměř v zapomnění a jejich konstrukce dnes zajímají pouze specialisty na historii vývoje palných zbraní v Rusku.
První systém zadovky, který se dostal do výzbroje carské armády, představovala puška Terry-Norman, která se sice nabíjela jednotným nábojem s papírovou nábojnicí, ale s využitím klasického perkusního zápalu neznamenala výrazný posun vpřed. Původní konstrukci Angličana Terryho, patentovanou v letech 1858 a 1864, zkoušela Výzbrojní komise od února 1865. Zbraň nebyla bez vady a odstraněním zjištěných nedostatků byl v tulské zbrojovce pověřen kvalitář I. G. Norman, který v průběhu prací provedl okolo 20 konstrukčních změn. Konečný výsledek představovalo zavedení 6čárkové (15,24 mm) pušky systému Terry-Norman do výzbroje armády k 15. listopadu 1866 na základě rozkazu ministra války D. A. Miljutina (1816−1912) pod označením „rychlopalná zápalková puška“ (skorostrel´naja kapsjul´naja vintovka). Kariéra pušek Terry-Norman neměla dlouhého trvání, protože již 8. srpna 1869 rozhodl car Alexandr II. o jejich přestavbě na dragounské varianty s Krnkovým závěrem. Jen do konce roku 1872 předělaly ruské zbrojovky 22 000 pěchotních a 40 000 dragounských pušek.
O rok později přijala armáda do výzbroje jehlovku Karl (Carlé), jež vycházela z konstrukce Karla Augusta Lucka z německého Suhlu patentované 9. března 1865. Původně Luck využil svůj systém k rekonstrukci předovek systému Lorenz na zadovky, avšak o dva roky později přihlásila berlínská firma Ludwig Loewe & Co. společně s loďařským a pojišťovacím makléřem Johannesem Friedrichem Christianem Carlé z Hamburku patent na pušku pod makléřovým jménem. Pro velkou podobnost přihlášené pušky s původní konstrukcí usiloval Luck o odvolání patentu přiznaného 25. února 1868 firmě Loewe, ale zpočátku neuspěl. Teprve 26. června 1869 bylo jeho žádosti vyhověno a patent se stal neplatným. Avšak již v roce 1866 nabídl obchodník J. E. Bleckmann ze Solingenu (společník firmy Bleckmann & Cie., jež vyráběla šavle a bodáky) Luckův systém carské armádě jako alternativu pro přestavbu šestičárkových předovek model 1858. O rok později v důsledku politického tlaku byl Luckův systém, avšak pod Carléovým jménem, přijat do výzbroje. Zcela jasnou nevýhodou systému bylo, stejně jako u jiných jehlovek, nedokonalé těsnění závěru při výstřelu. Papírová nábojnice, jež při výstřelu částečně shořela, nemohla plnit těsnící funkci a také pryžové těsnění na obvodu závěru, podobné konstrukce jako u francouzských jehlovek Chassepot, se ukázalo jako ne zcela dostatečné.
Carléovu jehlovku, dovezenou do Petrohradu v roce 1866, zkoušela Zbrojní komise pod vedením plukovníka N. I. Čagina a záhy dospěla k názoru, že pokud má být puška použitelná pro potřeby armády, vyžaduje rozsáhlé konstrukční zásahy. K nim také pod Čaginovým vedením za účasti odborníků z tulské a iževské zbrojovky následně v krátké době došlo. Téměř bezprostředně po zkouškách ji carská armáda zavedla 28. března 1867 do výzbroje, ale vzhledem k rozsahu konstrukčních změn nebyla zavedena pod názvem Carlé (byť je tak dodnes označována), nýbrž jako „rychlopalná jehlovková puška vzor 1867“ (skorostrel´naja igol´čataja vintovka obrazca 1867 goda). Jejich následná výroba z šestičárkových předovek neběžela tak rychle, jak se očekávalo, nehledě na to, že praktické zkušenosti ukázaly řadu slabin zbraně. V průběhu roku 1868 tak ruské zbrojovky vyrobily pouze 62 737 z původně plánovaných 785 295 kusů. Přestože carská armáda zavedla do výzbroje další systémy zadovek, do konce roku zhotovily ruské zbrojovky plných 197 568 jehlovek. Jejich výroba skončila v následujícím roce, kdy bylo vyrobeno pouhých 14 856 pušek a celková produkce v letech 1869-1870 tak dosáhla počtu 212 424 kusů. Jehlovky vzor 1867 nepředstavovaly perspektivní řešení, a také byly přiděleny méně důležitým, vzdálenějším vojenským okruhům: kavkazskému, orenburskému, turkestánskému a oběma sibiřským.
V roce 1868 ovšem přijala carská armáda do výzbroje pušku Berdan I., jež sice nesla jméno amerického konstruktéra plukovníka Hirama Berdana (1824−1893), ale od původní Berdanovy konstrukce se lišila v řadě detailů. V roce 1867 vyslalo ministerstvo války do Spojených států plukovníka A. P. Gorlova a ředitele kanceláře Výzbrojní komise kapitána K. I. Ginnise s úkolem seznámit se s dostupnými systémy pušek a vybrat nejvhodnější zbraň do výzbroje ruské armády. Přestože vyzkoušeli desítky modelů, přičemž zcela zavrhli veškeré opakovačky, jako jediný perspektivní systém vyhodnotili dva modely jednoranové pušky Hirama Berdana s odklopným závěrem a přímoběžným kohoutem. Původní konstrukce ale nesplňovala jejich představy, takže se Ginnis s Gorlovem pustili do celé série úprav, počínaje změnou ráže na 10,67 mm (4,2 čárky). Celkově provedli 25 změn a během náročných zkoušek bylo vystříleno na 106 000 nábojů. Po jejich zakončení objednalo ministerstvo války 27. února 1868 u firmy Colt v Hartfordu 30 000 pušek a 29. května uzavřelo kontrakt na 6,5 milionu nábojů. Do výzbroje ruské armády byla zavedena 28. října 1868 pod oficiálním označením „strelkovaja vintovka obrazca 1868 goda“ a primárně určena do výzbroje střeleckých batalionů. Později se jí dostalo označení Berdan No. I, nebo také „vintovka sistěmy Berdana starogo obrazca“. Její finální podoba je tedy dílem K. I. Ginnise a A. P. Gorlova, byť nese Berdanovo jméno. Ruské továrny ji nikdy nevyráběly a další objednávku už na ně firma Colt nikdy nedostala.
Další zavedenou zbraní ruské transformační plejády byla puška zkonstruovaná náčelníkem Námořního muzea v Petrohradě poručíkem N. M. Baranovem (1836−1901), který již v průběhu roku 1865 předložil návrh svého systému přestavby předovek. Baranovova puška měla vertikálně odklopný závěr a vycházela z belgického systému Albini-Brändlin, což ostatně Baranov sám přiznával. Od své předlohy se ale lišila deseti různými součástmi. V průběhu roku 1868, kdy už Výzbrojní komise znala Krnkovu pušku, řešila, který z obou systémů upřednostnit. Aniž by došlo k zamítnutí Krnkovy zbraně, dala moskevská správa příkaz k přípravě výroby pušek Albini-Baranov v petrohradském závodě N. I. Putilova. Objednávky na přestavbu předovek na zavedený systém dostaly ještě další malé závody v Petrohradě: Ižorský závod, závod bratří Frikků na Vasiljevském ostrově, Stručkův závod za Moskevskou bránou, Nová Admiralita, ale také závody Izraelita a Kalmana v Tule. Nutno dodat, že Baranovovy pušky zavedlo pouze námořnictvo a některé gardové jednotky a jejich výroba běžela jen v roce 1869. S celkovým počtem 9872 vyrobených kusů patří dnes mezi vzácnější.[1]
Ačkoliv se do výzbroje ruské armády dostal další systém, stále ještě nebyla vyřešena otázka přestavby 400−500 tisíc předovek a Krnkův systém představoval levnější variantu než výroba závěru Albini-Baranov. Aniž bychom Silvestra Krnku a jeho osudy v Rusku pustili ze zřetele, celé hektické období zbrojní transformace ruské armády uzavřelo a završilo přijetí druhé čtyřčárkové pušky, známá jako Berdan II. V dubnu 1869 přijel do Petrohradu ze Spojených států Hiram Berdan s novou puškou, která měla válcový odsuvný závěr, což v té době nebylo sice již nic převratného, ale zbraň měla výrobně poměrně jednoduchou konstrukci. V té době se do zorného pole Výzbrojní komise dostala ještě puška Werder M 1869, čerstvě zavedená v bavorské armádě. Při jejím porovnávání s Berdanovou novinkou dala přednost americké pušce především proto, že se při nabíjení lépe ovládala a umožňovala vyšší rychlost střelby. Do výzbroje byla zavedena v následujícím roce pod označením „skorostrel´naja malokalibernaja vintovka Berdan nomer vtoroj“ a před zahájením sériové výroby prodělala ještě 15 konstrukčních změn. Objednávky na dodávky nových pušek dostaly jen státní zbrojovky v Tule, Sestrorecku a v Iževsku, které je ve čtyřech provedeních vyráběly až do konce osmdesátých let. Jen do roku 1883 měla carská armáda ve výzbroji 1 580 897 pěchotních pušek, 102 192 dragounských, 137 276 kozáckých a jen 833 karabin. Uvedený výčet se týká všech čtyřčárkových pušek, takže zahrnuje i pušky Berdan I. Celkový počet zbraní carské armády byl v té době ale vyšší; ve skladech leželo ještě 752 471 pušek s odlišnou ráží stažených od útvarů v rámci unifikace používaného střeliva.[2]
Zavedením pušky Berdan II vyvrcholil transformační proces v ruské armádě, během něhož byly veškeré předovky nahrazeny zbraněmi nabíjenými jednotnými náboji. Významnou, i když v minulosti mnohdy přeceňovanou roli v něm sehrála puška Silvestra Krnky.